Obecně se předpokládá šíření inovace z významné velké stavby do okolí, což bylo možno předpokládat i v případě hlavního krovu kostela sv. Bartoloměje v Plzni ve vztahu k ostatní městské zástavbě. Nálezové okolnosti v plzeňských domech vyžadovaly prověření možnosti, že tomu tak v tomto konkrétním případě nemuselo být, respektive, že zdroj inovace ležel jinde. Příspěvek seznamuje s dosavadními výsledky na tomto poli.

Vyšetření zajímavého autentického detailu ze středověké výbavy známého moravského hradu pomocí dostupných diagnostických metod, které nevyžadují invazivní zásahy do dochované substance – povrchová rekognoskace, fotodokumentace, snímání přenosným rentgenem, termokamerou. Úspěšné dendrochronologické datování dubového materiálu do let 1474-94 oměřováním z povrchu dřeva.

Výsledky povrchového průzkumu a digitální fotogrammetrie zříceniny hradu

Kaple sv.Anny byla vystavěna rodinou Kašpárků z Palatina a sloužila i jako pohřební místo rodiny. Na počátku 20. století byla bez dokumentace zbořena. Část jejího interiéru byla odkryta při archeologickém výzkumu v roce 2001.

Kostol sv. Jána Krstiteľa v Trnave je jedným z prvých príkladov ranobarokovej sakrálnej architektúry na území Slovenska. Jeho história sa spája so založením a činnosťou Trnavskej univerzity v rozpätí rokov 1629-1773. Univerzitný kostol sv. Jána Krstiteľa patril do správy Spoločnosti Ježišovej, a preto ho možno považovať za reflexiu jezuitských kritérií, najmä z aspektu funkcie a úlohy architektonického komplexu i aplikovaného umenia. Zároveň manifestuje potridentskú estetiku, v súlade s požiadavkami na nový sakrálny priestor adekvátny pokoncilovej liturgii.

U řady hradů nacházíme zcela rozdílný vstup než je pouze klasickým způsobem, představující přístupovou cestu ústící přes padací most do vstupní brány. Kromě skalních hradů je zde celá řada dalších hradů, kde se hrad či jeho jádro nacházelo v těžko dostupných přírodních podmínkách. Vstupy do hradů bylo nutné řešit odlišným způsobem podle podoby terénu. U našich hradů s přítomností skalních bloků byl vstup veden většinou bokem nebo po vrcholu skalních útvarů. Vlivem odolnějších, těžko opracovatelných hornin byla tato schodiště do skály zpravidla pouze zaklíněna. U jeskynních hradů byl vstup do hradu veden kromě cest horizontálně směřujících podél skalní stěn zpravidla až velmi kolmými schodišti. Tato schodiště byla většinou dřevěná, výjimečně stavěná z kamene. V přítomnosti skalnatého svahu pod jeskyní mohla být i částečně nebo zcela vysekaná do skály. Velká skupina zpravidla zahraničních hradů je svým umístěním v horách považována za horské hrady. Zcela typickým projevem většinou jejich jediného vstupu jsou často početná přístupová schodiště v kolmých srázech hradní hory. Tyto všechny vstupy lze charakterizovat jako schodišťové vstupy. Hradní komunikace byly u našich skalních hradů zpravidla vedeny průrvou, soutěskou či kuloárem vzhůru mezi skalními stěnami. Tento soutěskový vstup do hradu však není jedinou možnou formou a nelze příkladně podle něho hrad určit jako skalní. Skalní hrady francouzsko-německého pomezí vlivem odlišnosti terénu oproti naším hradům měly často vstup vedený bokem skalních útvarů či ostrožen a to v podobě upravených skalních převisů, sekaných schodišť nebo krátkých tunelů. U některých dalších hradů tvořil vstup do hradu vysekaný tunel, případně i bez přítomnosti schodiště. Tyto vstupy je nutné všechny rámcově považovat za skalní vstupy do hradů.

Hrad Slovenská Lupča bol vybudovaný na skalnom ostrohu najjužnejších výbežkov Nízkych Tatier, nad údolím rieky Hron. Spomína sa už v polovici 13. storočia, kedy tu uhorský kráľ Belo IV. Podpísal výsadnú listinu pre Banskú Bystricu. O jeho najstaršej podobe sa doposiaľ vie len veľmi málo, napriek tomu, že bol uhorskými panovníkmi často navštevovaný. Popri poľovačkám sa tu venovali aj štátnickým povinnostiam, o čom svedčí i väčšie množstvo listín, podpisovaných viacerými kráľmi (Štefan V., Ladislav IV., Karol Róbert, Ludovít I., Štefan Luxemburský). Zemetrasenie v prvej polovici 15. storočia rozrumilo hrad až na dodnes stojaci donjon a k nemu prislúchajúce priestory.

Archeologický, architektonicko - historický a reštaurátorský výskum, realizovaný na hrade v roku 2003, umožnil bližšie i keď určite nie do plnej hĺbky, objasniť počiatky i ďalší stavebný vývoj hradu. Potvrdili sa hypotézy, že najstarší pôdorys hradu mal tvar šošovky, ktorej dominoval v neskoršom období donjon s polozapusteným suterénom a dvoma podlažiami, ktorý i po zemetrasení ostal centrálnou, hoci nie najvýznamnejšou hmotou hradu.

S najväčšou pravdepodobnosťou, krátko po zemetrasení, za vlády Mateja Korvína, ktorý sa na hrade zdržiaval, došlo kjeho obnove a to už v duchu vrcholiacej gotiky a nastupujúcej renesancie. Po obvode zvyšku starších architektúr vznikli nové priestory, ktoré z najohrozenejšieho smeru, z východu, chránila mohutné a okolité palácové priestory prevyšujúca delová veža.

Napriek postupnej strate postavenia hradu sa jeho stavebný vývoj nezastavil. V prvej polovici 16. storočia dochádza k úplnému presmerovaniu prístupových trás a významnému uplatneniu sa renesancie na novom barbakanovom predbrání, ktoré sa svojimi postupnými nadstavbami stalo najúčinnejším obranným prvkom hradu. Budovanie ďalších priestorov v renesancii, ktoré postupne vyplnili celú plochu návršia, vytvorilo súčasnú podobu hradu s horným šošovkovitým nádvorím, obklopenými arkádovými chodbami a s veľkým dvorným nádvorím, chráneným renesančným opevnením. Barokové, ba aj neoslohové prestavby v 19. storočí rešpektovali staršie stavebné fázy hradu, ktorý sa približne s 20 gotickými a renesančnými portálmi, arkierom s pozoruhodnou kamenárskou výzdobou, množstvom zachovaných prevetov a obranných prvkov radí k najhodnotnejším a najautentickejším hradom Slovenska.

Po rehabilitaci vnějšího pláště věže na jižní straně historického mostu přes řeku Mži ve Stříbře (prezentováno na konferenci Nečtiny 2002) pokračovaly záchranné práce na jeho vlastní konstrukci. Dokumentováno a hodnoceno bylo autentické technické řešení izolací i původní mostovky spolu s vazbou na starší jádro jmenované věže.

Jaký počet a druhy průzkumů a dokumentace (p+d) jsou požadovány, realizovány a užívány v rámci památkářské činnosti? Jaké jsou nejvýraznější rozpory mezi potřebami a realizací co do druhů průzkumů? Kdo jsou realizátoři p+d? Existují souvislosti mezi p+d, jejich druhem, jejich realizátory a památkářským posuzováním a jeho rozsahem? Podobné otázky nebyly dosud řešeny u nás a v zahraničí výjimečně, ačkoliv jsou klíčové minimálně pro rozhodování o zajištění oblasti p+d jako podstatné části památkové péče (dílčí výzkum průzkumů a dokumentace nemovitých památek vzhledem k činnosti památkových architektů). Autor se pokusil najít věrohodné odpovědi na výše uvedené problémy ve formě dílčího dotazníkového výzkumu realizovaného v rámci úkolu institucionálního výzkumu Národního památkového ústavu - územního odborného pracoviště středních Čech v roce 2003.

Kostel v Horním Slavkově převzal pravděpodobně úlohu starší stavby, jejíž podobu neznáme. Nepříliš vhodné strategické místo ve strmém severojižním svahu bylo vyváženo množstvím střílen, které udělaly z kostela regulérní pevnost. Doba stavby spadá do první poloviny 16. století. Letopočet 1520 vtesaný do kvádru v severním opěráku presbyteria a do překladu okénka původní severní věže koresponduje patrně s dokončením první fáze výstavby kostela. Využití obranných zařízení na sakrální stavbě činí z kostela jedinečný příklad kostelního hradu. Archeologický výzkum kostela probíhá od roku 2001. Nejdříve byly otevřeny dvě sondy na jižní straně kostela a jedna na severní straně. Poté proběhl archeologický výzkum v interiéru stavby, kde bylo otevřeno šest sond. Při zatím poslední etapě byla otevřena sonda u západní věže kostela. Kromě získaných poznatků o způsobu stavby kostela bylo v průběhu výzkumu odkryto na sedmdesát pohřbů.

Feudální sídlo ve Vlachově Březí, doložené od 13.století, prošlo výraznými proměnami zejména v období domácích válek za vlády Jiřího z Poděbrad. Tehdy nabylo podoby hrádku s věžemi, které zůstaly v dispozici zčásti uchovány i po přestavbě sídla na renesanční zámek a další přestavbě raně barokní, jež proměnu objektu završila.

Zaniklý kostel sv. Mikuláše stál na křižovatce středověkých cest na katastru bývalé obce Třídomí nedaleko Hruškové ve Slavkovském lese. První historická zmínka o kostele se váže k roku 1253, kdy se stal majetkem řádu křižovníků s červenou hvězdou společně s dalšími (dnes vesměs zaniklými) kostely v okolí Lokte. Zánik kostela spadá do období 1. poloviny 16. století. Lokalita byla v minulosti narušena četnými výkopy.

Archeologický výzkum zde probíhá od roku 2002. Dosavadní archeologické práce rozkryly půdorys stavby o protáhlé pravoúhlé hlavní lodi se dvěma asymetrickými vstupy o rozměrech cca 15 x 13 metrů, na níž se na východě připojuje užší pravoúhlý presbytář o rozměrech 11 x 10 metrů. V interiéru kostela se dochovaly zbytky podlah a omítek, torza oltářů a řada kamenných architektonických článků.

Areál zámku v Hazlově (okres Cheb) je výsledkem velmi složitého stavebního vývoje. Jeho počátky jsou svázány s románským kostelem a ministeriálním sídlem. Známy jsou slohové etapy pozdně gotické, renesanční, barokní a klasicistní. V posledním půlstoletí celý areál chátrá a vlivem destrukcí dochází k samovolnému “hloubkovému průzkumu”. Sledování zříceniny v jejím nestabilizovaném stavu může přinést řadu informací ke stavebnímu vývoji, které však mají velmi omezené trvání. Právě k počátkům stavebního vývoje sahajícím do románského období a složitosti odhalovaných statigrafických vztahů je příspěvek věnován. Cílem bylo přinést multioborový pohled kombinující možnosti archivního, archeologického a stavebně historického hloubkového průzkumu.

V rámci současných stavebních úprav zlínského zámku byl proveden dílčí archeologický a stavebně historický průzkum, na základě kterého lze rámcově stanovit základní schéma stavebního vývoje objektu. V závěru 15. století zde vzniká velká, kamenná tvrz s trojprostorovým palácem a věží u brány, v 16. století dochází k výstavbě dalšího traktu. Stavební úpravy po poškození tvrze za třicetileté války již zachycují nejstarší dochované veduty. Koncem 18. století dochází k radikální pozdněbarokní přestavbě, dnešní stav je pak výsledkem výrazných a ne příliš šťastných úprav z průběhu 20. století, které vrcholí v současné době.

Převážná většina historických dřevěných stavebních konstrukcí v České republice je vyrobena z jehličnatého dřeva, dřevo z listnáčů (takřka výhradně dubu) se vyskytuje zřídka. Existují však některé typy konstrukcí (např. zvonové stolice), ve kterých dubové dřevo naopak převažuje. Dostupnost standardní chronologie pro datování této dřeviny je proto stejně důležitá jako v případě již dříve sestavených standardů jehličnatých dřevin. Základ standardní chronologie dubu sestavila již v letech 1997 - 2001 Jitka Dvorská z Archeologického ústavu AVČR. Její takřka 1500 let dlouhý standard byl založen takřka výhradně na datech pocházejících z archeologických vykopávek a jeho mladší části, klíčové pro datování staveb, byly zastoupeny pouze omezeným množstvím vzorků. Tento materiál byl však systematicky shromažďován na Botanickém ústavu AVČR, kde vznikal samostatný standard. Teprve v nedávné době se zásluhou Michala Rybníčka z MZLU v Brně podařilo oba datové soubory spojit a sestavit společnou chronologii reprezentující období 473 - 2000. Poster dále přináší informace o zastoupení dubového dřeva v jednotlivých typech konstrukcí a o možnostech dalšího prodloužení a zkvalitnění národního standardu.

Společnost Archaia Brno ukončila tříletý grantový projekt “Středověký měšťanský dům v Brně”, který se pokusil shrnout problematiku středověké profánní architektury obsažené jak ve stojících domech, tak i jejich reliktů odkrytých archeologickými výzkumy. Projekt řešitele mimo jiné postavil před problematiku co možná nejobsažnější a nejobjektivnější dokumentace. Ta prošla vývojem od metodiky společnosti (kresebná, písemná, fotografická i videodokumentace), za využití fotogrammetrie, geodetického zaměřování prostor, až po využití 3D scanneru.

Soustředěný výzkum Velké věže na hradě Kost přinesl na sklonku roku 2003 zajímavé zjištění podstatně doplňující dosavadní představy o stavební podobě jejích nejvyšších partií. Byly zjištěny stopy dnes nedochovaných dřevěných konstrukcí, dovolující vytvořit nový model původní podoby podstřešního patra. Dosavadní úvahy doposud předpokládaly existenci posledního kamenného patra s otevřeným ochozem v síle zdiva krytým taktéž kamennou předprsní na mírně vysazené oblounové římse věže. Nové poznatky však jasně dokazují, že poslední patro bylo původně postaveno z hrázděného zdiva, jehož části zanechaly negativní otisky nebo byly přímo zazděny do nových cihelných stěn vybudovaných pravděpodobně na konci 17. století v souvislosti se snášením kamenné předprsně ochozu a celkové stabilizaci koruny zdiva věže. Vnitřní prostor byl také původně nejméně třemi příčkami rozdělen na menší prostory s prkennou podlahou. Příčky byly pravděpodobně odstraněny až při zřizování současného zastřešení věže v polovině 19. století.

Venkovský dům se starobylým typem prostorové skladby a relativně vysokou (cca 3m) roubenou světnicí pocházející pravděpodobně z přelomu 17. a 18. století.

Zříceniny mlýna Cimburk jsou dokladem výstavné předbělohorské venkovské architektury Kutnohorska. K jejich identifikaci přispěl podrobný stavebně historický průzkum.

Výsledky tříletého projektu hrazeného MKČR. Katalogizováno 75 profánních středověkých staveb, další dvě desítky fragmentů zachyceny v rámci drobných archeologických výzkumů. Časové rozpětí 1. pol. 13. – pol 16. stol.

Podle dosavadních názorů předcházela stavbě hlavní věže hradu Okoře u Prahy z doby kolem poloviny 14. století oktogonální raně gotická kaple,respektive kaplová věž. Při stavbě věže ve 14. století měla být západní část této kaple zbořena a východní část zdivem věže obestavěna. Tato nová věž je pokládána za obytnou (donjon), jednu z největších svého druhu u nás. Průzkum věže, jehož výsledky shrnuje referát,přináší nový pohled na uvedený vývoj této stavby, zajímavý zejména metodicky.

Tribuny českých venkovských kostelů románské doby jsou nejčastěji chápány jako místo, z něhož vlastník kostela přihlížel bohoslužbám. Přitom se obvykle předpokládá, že románský vlastnický kostel vznikl jako doplněk již existujícího rodového sídla vlastníka vsi. S touto teorií je však v nesouladu několik skutečností, dosud spíše pomíjených. Po jejich nástinu následuje diskusní příspěvek, v němž se naznačuje možnost, že alespoň prvotní venkovské tribunové kostely vznikaly s cílem umožnit knížeti účast na bohoslužbě při jeho předpokládané návštěvě lokality v rámci správních úkonů. Během 12. století zřejmě postupně šlechtici mohli užívat tribunu jako vlastní, zprvu ovšem v zastoupení knížete, který je konec konců mohl i patronátním právem pověřovat jako své delegáty. Ve stručnosti jsou probrány i některé další funkce tribun, doložené v jiných částech střední Evropy, jakož i pozdější středověký vývoj (panské oratoře, zpěvácké kůry), z něhož by snad po dalším studiu bylo možné zpětně upřesňovat interpretaci prvotních tribun na českém venkově.

Soupis (hodnotných) prvků je součástí elaborátu standardního SHP, zaměřenou na praktické využití v památkové péči. K úvaze a k diskusi se předkládá možnost navázat také v našich podmínkách na metodu "Raumbuchu". Uvádí se několik příkladů formalizovaných soupisů prvků, užitých v našich podmínkách jak v rámci SHP, tak v projekční praxi při opravách památek. Ve stručnosti se probírají přednosti a komplikace několika základních řešení a ke zvážení a případnému využití se předkládá návrh tabulky prvků, do níž jsou shrnuty jak údaje o pozici prvku, odkazy na dokumentaci, charakteristika stavu a návrh opatření a dalších průzkumů. Předpokládá se, že takové uspořádání může být přehledné pro operativní využití při často hektické práci v památkové péči, v projekční, stavební i restaurátorské praxi.

Příspěvek shrnuje výsledky SHP původně hřbitovního kostela postaveného na Novém městě, bývalém předměstí v severním předpolí města Chrudimi.

Kostel byl postaven jako novostavba v letech 1519-1521 patrně členem pardubické pernštejnské huti. Záhy po dokončení bylo přistavěno jižní schodiště s lichými rosetami a již renesančně profilovaným zábradlím. V průběhu 16. stol. postavena západní předsíň. V 70. letech 17. století postavena kruchta, kazatelna, sev. boční oltář a patrně postavena sakristie s jižním štítem. V roce 1811 po požáru nový sanktusník a krov lodi. Opravy v letech 1856-7, 1896, 1914.

Kostel je typickým zástupcem středně velkého jednolodního kostela bez věže, s vysokými štíty a sanktusníkem na střeše lodi. Tento typ je v regionu pro danou dobu častý. Kvalitou a originalitou provedení však podobné stavby převyšuje. Zásadní hodnotou stavby je vysoká míra zachování autentických konstrukcí z doby výstavby. Z hodnotných detailů je třeba jmenovat západní přetínaný portál, původní kružby všech 11 oken, klenební systém lodi a presbytáře, dvě gotické oltářní menzy, krov presbytáře, atd.

Na základě komparace archivních zpráv, dendrochronologického datování a nálezů na stavbě samé byl podniknut pokus o podrobnější hypotetickou rekonstrukci postupu výstavby kostela.

Rekonstrukce původního půdorysu plášťové hradby jádra. Výškové propozice hradby jádra, v západní části asi zvýšené do podoby štítové hradby. Rozsah původního paláce a další zástavby, jeho patrování a architektovnické prvky. Otázka existence parkánu a přístup do hradu.

Při opravě krovu byly zjištěny v podkroví kostela pozůstatky zaniklé stropní konstrukce, která alespoň v části stavby předcházela stávající. Na bocích západního štítu z vnitřní strany vystupují nad rub klenby fragmenty interiérové výmalby, k níž bezpochyby patřila i příslušná část stropní konstrukce, která však byla snesena a nahrazena stávající. Příspěvek mapuje rozsah stop zaniklých konstrukcí a hledá předpokládaný smysl a podobu překonané stavební etapy kostela.

Kostel v Solci u Mnichova Hradiště představuje stavbu s vzácně dochovanými autentickými omítkovými vrstvami z gotické a renesanční stavební fáze na průčelí, které nebyly dosud dotčeny restaurátorskými a rekonstrukčními zásahy. Při restaurátorském průzkumu byly odstraněny dodatečné plenty, vyrovnávající původní nepravidelnosti fasády. Průzkum odhalil řadu zajímavých detailů původního provedení stavby včetně úpravy povrchů. Z renesanční úpravy se zachovaly podstatné části omítek, dokládající podobu renesanční fasády, která kombinovala kletovanou omítku s pásy sgrafita dvou odlišných vzorů, s rytým barevně pojednaným dekorem vlysu v podřímsí a dvoubarevnými paprsčitými pruhy v okenních špaletách.

V horním městě Jáchymově se z jeho nejslavnějšího období, z první poloviny 16. století, dochovalo značné množství bohatých patricijských domů. Jejich tvář byla do určité míry zastřena úpravami po osudném požáru města roku 1873. Přesto jsou interiéry renesančních domů dochovány v neuvěřitelně intaktním stavu. Nejvýznamnější domy se nacházejí podél horní části náměstí. V zástavbě pod budovou radnice vyniká jako jeden z nejcennějších dům čp. 8. Dům pochází pravděpodobně již z první fáze výstavby horního města, z doby kolem roku 1520. Téměř naproti stojí dům čp. 143. Známý je zejména svými sklípkovými klenbami. Pochází rovněž z nejstaršího období města Jáchymova, kolem roku 1520 a je nejvýznačnější ukázkou produkce saské pozdní gotiky v českých zemích.