Po první světové válce bylo nejprve nutno opatřit Škodovým závodům pevnou finanční základnu, aby společnost, přeměněná na největší zbrojovku monarchie, se mohla přeorientovat na mírovou výrobu. Prvé kroky k tomu byly ostatně podniknuty už ke konci války, kdy se v plzeňském podniku začíná rozvíjet doplňující obor - výroba lokomotiv. Pohledávky za největším, a za světové války takřka jediným odběratelem - rakousko-uherskou vojenskou správou ve výši 560,7 milionů korun, zůstaly skoro nedobytné a vlastní dluhy dosáhly podle výkazů podniku 398,3 milionů. Situace podniku, který byl za války přeinvestován výstavbou celé řady nových provozů, které nyní neměly co vyrábět, byla mimořádně kritická. Byť rozborem účetních knih Škodovky zjišťujeme, že společnost si dodávky zbraní na monarchii průběžně vyúčtovávala, hlavní zátěž představovaly právě ohromné investice věnované na výstavbu zbrojních provozů podniku, které nyní nebylo k čemu využívat. Jak ukazují tajné interní rozbory bilance za rok 1918, společnost vlastně nebyla ve velkých pasivech, svojí finanční situaci, aby získala pomoc, silně podhodnocovala, ovšem nesmírně riskantní a kritické bylo, že neměla prakticky vůbec volný provozní kapitál. Zlaté pravidlo v podnikání pak zní, že bankroty způsobují ne desetimilionové dluhy s delší dobou splácení, ale desetitisícové směnky, na něž v den splatnosti není úhrada. Vyskytly se i plány přeměnit většinu plzeňského areálu na vojenské opravárny, případně pouhé sklady. Záhy po vzniku státu se však ukázalo, že republika se bude muset vypořádat se zahraničním ohrožením (už od podzimu 1918 narážela na odpor při obsazování slovenského území, z části i českého pohraničí a Těšínska, v lednu 1919 vedla s Polskem tzv. sedmidenní válku a od května 1919 svou největší válku v historii vůbec - s tzv. Maďarskou republikou rad). Vedení podniku proto přišlo velmi vhod, že už několik dní po vzniku nového státu dostává od jeho vládních orgánů pokyn zbrojní výrobu zcela nepřerušovat, což firma později vykládá jako příslib eráru za tyto dodávky zaplatit a co ji umožnilo dohotovit některé nedokončené zbraně. Byť mladý stát neměl zatím čím za výrobky plně platit, zástupci MNO tvrdě tlačili na vládu, že v zájmu bezpečnosti státu nelze nechat společnost padnout.
Významným aktem, který pomohl stabilizovat majetkové poměry Škodovky byl dne 11. prosince 1919 parlamentem schválený zákon o nostrifikaci akciových společností, který Škodovy závody v mnoha směrech předešly. Zákon nařizoval akciovým společnostem, které měly podniky na území ČSR přenést sem ze zahraničí svá sídla a společnosti nostrifikovat (tj. v podstatě převést do československých rukou, s možností uplatnění „spřáteleného“ kapitálu) a celkem bylo podle něj „nostrifikováno“ buď přeložením sídla nebo rozdělením 231 společnosti, sídlících dosud v Rakousku či Maďarsku. To ukončilo stav, kdy klíčové československé podniky zůstávaly v rukou rakousko-německého, resp. maďarského kapitálu a Vídeň přežívala jako centrum řízení zahraničního obchodu. Škodovy závody, jako tehdy převážně zbrojní podnik, byly ovšem v situaci, kdy staré převážně rakousko - německé vedení společnosti samo vidí neúnosnost situace a majoritní vlastník Karel Škoda dal už 5. května 1919 pokyn, aby „se zřetelem na změněné politické poměry“ stará správní rada odstoupila a mimořádná valná hromada svolaná na 22. května nikoli do Vídně, nýbrž do Prahy provedla „čechizaci“ společnosti. K tomu také došlo, i když tato bohemizace byla zejména v prvém období prováděna dost formálně: Existuje například pokyn Spojených strojíren, do nichž Škodovy závody před válkou vyčlenily své mírové provozy, aby byli do správních rad zařazováni rakouskými institucemi lidé, schopni aspoň úvodní větu svých vystoupení pronést česky. Touto větou bývala obvykle omluva, že vystupující bude dále hovořit německy. Jiná tvář této „bohemizace“ se projevila při dlouhém sporu s Itálií (skončil až po 2. světové válce zabavením budov italských pojišťoven v Praze) v tzv. případě lodi Bayern, která byla s velkou dodávkou škodováckých děl zabavena italskou vládou. Tehdy už česko - francouzské vedení společnosti potřebovalo dokázat, že podnik včetně jeho správní rady byl už za první světové války „český“, což se mu formálně daří, neboť i lidé jako Julius paša Blum, či Max Feilchenfeld vyhrabávají ve svých materiálech, že se narodili v Čechách.
Nostrifikační zákon umožnil, aby se generální a obchodní ředitelství Škodových závodů přestěhovalo do Prahy na Smíchov do správní budovy "Spojených strojíren, dříve Škoda, Ruston, Bromovský a Ringhoffer", které se před válkou i za ní zabývaly především výrobou naftových motorů, mostních konstrukcí a zařízení pro cukrovary a pivovary, ve kterých měla Škodovka akciovou majoritu. (Jisté spory se odehrály o stanovení tzv. sídla podniku, důležitého pro placení komunálních daní, které míval mateřský podnik po většinu času tradičně v Plzni, když město mu za to poskytovalo výhody při získávání pozemků.)
Nostrifikace způsobila, že majoritní vlastník akciového kapitálu Škodových závodů baron Karel Škoda, jakožto rakouský státní příslušník, odstoupil v polovině roku 1919 s konečnou platností z vedení podniku (zemřel 10. ledna 1929 v Gaadenu u Mődlingu v Rakousku s charakteristikou snad jediného velkého evropského zbrojaře, který na prvé světové válce nevydělal, nýbrž se silně ochudil, aby po jejím skončení pozbyl dalších velkých sum tehdy nerozumnými investicemi do obytných domů.). Většinu správní rady tvořili českoslovenští státní občané a předsedou se stal starý Škodovák, pracující v podniku už od roku 1883 (za první světové války už vlastně odešel do penze) Josef Šimonek, který vytrval v této funkci až do své smrti roku 1934. Šimonek byl současně statkář a možná i to přispělo k propojení Škodových závodů s politickou stranou, která byla u nás od voleb roku 1925 (fakticky ale už od rozkolu v sociální demokracii v roce 1920) nejmocnější: agrární (republikánskou), za níž byl Šimonek zvolen senátorem a v níž měl (stejně jako později Karel Loevenstein, od roku 1924 generální ředitel Škodových závodů) velmi vlivné slovo. Spojení velkoprůmyslu (hlavně exportního) s agrárníky bylo za situace v meziválečném Československu logické. Vytvořila se tím totiž fronta proti skupině vedené Živnostenskou bankou, rozhodně ovlivňujících do sklonku dvacátých let kurs naší státní ekonomiky a politicky podpírané hlavně národní demokracií. Skupina kolem Živnobanky (charakterizovaná především našim prvním ministrem financí a tvůrcem čs. měny Aloisem Rašínem a vrchním ředitelem Živnostenské banky Jaroslavem Preissem) totiž podřizovala hospodářský vývoj ČSR především zájmům bank a finančních ústavů, tj. sledovala důsledně co nejvyšší kurs koruny, s cílem dosáhnout její přímé směnitelnosti za zlato. To podlamovalo vývozní možnosti republiky. Další shoda mezi agrárníky a exportním průmyslem byla kupř. v jejich boji proti nesmírně vysoké uhelné přirážce v prvých letech státu. U Škodových závodů, jako po valnou část meziválečného vývoje (s výjimkou dvacátých let a počátku let třicátých) především zbrojního podniku, pak hrála roli i skutečnost, že MNO bylo od podzimu roku 1921 do konce republiky (s kratší mezerou od prosince 1925 do října 1926) doménou agrární strany. Škodovku to ovšem dostává do delikátní situace, protože při transakcích po prvé světové války získává silné zastoupení v její správní radě do otevřené roztržky mezi oběma společnostmi na sklonku dvacátých let, o níž bude řeč, právě Živnobanka z titulu, že si zajišťuje postavení bankovního ústavu přes nějž Škodovy závody provádějí své peněžní operace. Živnostenská banka navíc získala část akcií Škodových závodů (podle protokolu z její správní rady z 25. 9. 1919 jich měla 25 tisíc).
Abychom už zde odbyli otázku „politické příslušnosti“ Škodových závodů, uveďme si v kostce, že mezi dělnictvem tohoto podniku (zejména jeho klíčové plzeňské části) měla jednu ze svých nejvýraznějších bašt sociální demokracie (a relativně velmi malý vliv komunisté). Za sociální demokraty zasedá dlouhou dobu ve správní radě Škodových závodů poslanec Luděk Pik. Většina úřednictva inklinovala k národním socialistům a špičkové vedení bylo převážně, jak jsme si řekli, agrárnické.
V souvislosti s nostrifikací, obnovením výroby, modernizací závodu a přeměnou zbrojního výrobního programu na mírový bylo nutno získat dostatečný kapitál ze zahraničí, neboť československé banky nejevily zpočátku o podnik s nejistou budoucností zájem, přesněji prohlásily, že koncern je tak rozsáhlý, že nemají ani v konsorciu největších bank schopnost jej ufinancovat. Byla to zejména Živnostenská banka, i když Škodovy závody patřily mezi její významné klienty.
Vláda měla v zájmu své diplomacie i politiky zájem na zainteresování francouzských a britských finančních kruhů, zatímco nové české vedení společnosti sondovalo zpočátku možnosti získat spojení a podporu s finančními kruhy v Americe, kde ale po válce převládly izolacionistické nálady a stahování se z Evropy. Záležitost to vůbec nebyla jednoduchá. Sny o tom, že Československo bude "miláčkem Dohody" jako stát stojící po boku vítězů, a může prosadit u dohodových velmocí všechna svá přání, narazily na tvrdou realitu. Na mírové konferenci v Paříži v roce 1919 se ukázalo, že Československo, jako část válčícího Rakouska nebude vyňato z povinnosti podílet se na úhradě válečných reparací. Nejbližší a nejmocnější spojenec republiky Francie se v prvních měsících roku 1919 vyslovovala pro zabavení Škodových závodů, jakožto nepřátelské zbrojovky na úkor reparací. Inženýr Adolf Vamberský, který tehdy začal dělat ve Škodových závodech rychlou kariéru (vrcholící v období německé okupace) i díky tomu, že jako jeden z mála čelných Škodováků uměl francouzsky, posílá ze svého zájezdu do Francie na počátku roku 1919 poplašné zvěsti, jak Francouzi si nyní představují, že snad nebudou muset ani pracovat, protože je budou živit poražení a Škodovy závody přitom označují za podnik „bošů“, jehož zbraně způsobily Francouzům ohromné škody. Mimochodem byl také - jako další čeští odborníci - silně rozčarován nad úrovní francouzského strojírenství a zbrojní výroby, které se podle něj nevyrovnalo úrovní svých výrobků škodováckým. Československo se tak z role "miláčka Dohody" dostalo mezi řadové nástupnické státy a mělo kromě části rakouských dluhů i poplatků za přenechané státní statky, zaplatit i tzv. příspěvek za osvobození (to bylo cudné označení pro reparace) a válečné dluhy za vydržování legií, které bojovaly na straně Dohody. Navíc se už krátce po válce ukázalo, že hospodářství jde svým vlastním směrem bez valného ohledu na politické zájmy a přání. Hlavním hospodářským partnerem nového státu se zcela přirozeně stane Německo (což nebylo pro čs. průmysl příznivé) a Rakousko (tyto dva státy už od dvacátých let hrály jasný prim v zahraničním obchodě republiky, který v letech třicátých ještě rostl), a export do vítězných dohodových mocností, jmenovitě Francie a Itálie, od nějž si i Škodovy závody původně hodně slibovaly, nebude nakonec hrát významnější roli. Jistý poválečný příliv francouzského kapitálu do našich podniků (hlavně Škodovky a Báňské a hutní) se pak ukázal spíše výjimečným anomálním jevem, prim u nás hrál zcela jasně kapitál německý (byť mnohdy vzhledem k zákonům i náladám „maskovaný“) a Francouze začali záhy dohánět ba předhánět Britové, a v jistých oborech i Nizozemci.
Po složitých jednáních na úrovni vedení bank, ministerstva financí, národní obrany a zahraničí byly sice dluhy vůči Rakousku odepsány - byť s tím, že jejich značnou část převzalo MNO, které však v prvý čas nemělo čím splácet - ale závazky vůči dodavatelům, československým věřitelům a zaměstnancům zůstaly v platnosti. Poptávka po zbrojním materiálu, až na menší dodávky určené pro vojenské operace, které prováděla československá vláda ke stabilizaci hranic republiky, však hlavně po skončení mírové konference na podzim 1919 ustaly, a proto bylo nutno velmi rychle přejít ve všech odděleních na mírovou výrobu. K tomu byl nutný značný kapitál a to tím spíše, že podnik byl za války podle požadavků vojenské správy podstatně rozšířen.
Při restrukturalizaci podniku se naráželo na omezené odbytové možnosti, protože teritorium bývalého Rakouska-Uherska bylo rozděleno na několik samostatných tzv. nástupnických států. Mohutné Škodovy závody, jejichž kapacita byla budována s ohledem na trh staré monarchie, tak nemohly za této situace realizovat značnou část své produkce jako dříve na domácích trzích, poněvadž tradiční odbytiště, se náhle většinou nacházela na území nových států, které se obklopily ochrannou bariérou vysokých cel (mimochodem Československo jejich příkladu následovalo, což přece jen situaci průmyslu poněkud usnadnilo, ovšem současně závodům, dodávajícím hlavně pro tuzemsko vzniklo dost skleníkové prostředí, brzdící modernizaci). V klíčové míře na exportu závislá Škodovka musela vynaložit velké úsilí o uplatnění výrobků na jiných, často vzdálených trzích. To bylo velmi obtížné, neboť bylo nutno rychle se vyrovnat s technickou úrovní výrobků zahraničního, v prvý čas zejména britského a amerického, ale později, poté co přestal jeho poválečný rozvrat, především německého průmyslu. Ten se stával hlavně od poloviny dvacátých let velmi rychle hlavním konkurentem československého na středoevropských trzích. Kromě toho byly výrobní náklady ve Škodovce zpočátku vyšší než ve většině vyspělých zemí (strojní výrobní park pro mírové artikly nebyl za války prakticky obnovován, často přitom docházelo k jeho opotřebování masivním využitím na zbrojní součástky, k jejichž výrobě nebyl určen). V prvém období po válce patřily mzdy v ČSR k nejvyšším v Evropě, přičemž za války došlo k nesmírnému oslabení pracovní morálky a výkonnost dělnictva podle některých odhadů poklesla až na polovinu předválečné a v ČSR byla též jako v jedné ze tří zemí světa uzákoněna už v roce 1918 osmihodinová pracovní doba. Schopnosti konkurovat bylo možné dosáhnout jedině nižší úrovní mezd (k jejich snižování dochází spolu s procesem racionalizace a normalizace výroby od počátku dvacátých let), orientací na kusovou výrobu a menší série technicky vyspělých výrobků. Ukazovalo se, že na vyspělých trzích kde stačí čs. průmysl konkurovat kvalitou, nestačí pak soutěžit cenami a že se musí spíše orientovat na méně vyspělé státy, které ale obvykle neměly volné finance a žádaly dodávky na dlouhodobé úvěry.
Naštěstí Škodovka měla právě v kusové výrobě, zejména kvalitních odlitků a výkovků velkých rozměrů, pivovarských a cukrovarských zařízení, mostů a ocelových konstrukcí, značné zkušenosti a kvalifikované pracovníky. Pro restrukturalizaci byli získáváni vynikající odborníci jak z československých, tak zahraničních podniků a vědeckých institucí, kteří se kromě odborných znalostí osvědčili na vedoucích místech. Ti nejen že využili pro mírovou výrobu většinu objektů postavených za války, z nichž některé zůstaly nedokončeny, ale zaváděli modernější a hospodárnější výrobní postupy, normalizaci a zdokonalovali organizaci práce. Byla rozšířena lokomotivka, zřízena továrna na odstředivky a v roce 1922 elektrotechnická továrna. Vedle tradičních metalurgických a strojírenských výrobních programů byla zavedena výroba traktorů, parních automobilů dle anglické licence "Sentinel", rovněž licenční výroba luxusních osobních vozů Hispano Suiza, leteckých motorů, celokovových vojenských letadel, atd. To byly významné kroky na cestě rozšiřování výrobního programu a technického rozmachu. Budováním automobilové, letecké, ale i elektrotechnické výroby se Škodovy závody prozíravě pokusily vyplnit některé oblasti, kde měl jinak výrazně přeindustrializovaný nový stát citelné mezery (zvláště v elektrotechnice a chemii). (Ze zhruba 17 tisíc podniků na území dřívějšího Rakouska /Předlitavska/ zůstalo v ČSR 56,8% a také Slovensko patřilo v převážně zemědělských Uhrách k relativně nejvíce zprůmyslněným oblastem.) Zejména automobilové produkci se ale věnovala též řada dalších společností a záhy i v této oblasti bylo Československo jasně přeindustrializováno.
Uveďme si už nyní, že vzhledem k těmto parametrům bylo Československo v letech svého největšího ekonomického rozmachu 1926 - 29 na desátém místě v podílu států na světové průmyslové produkci (podílelo se na ní 1,7%), ovšem v hodnotě průmyslové produkce na hlavu (naznačující vyspělost průmyslu) na místě dvanáctém a v nejdůležitějším ukazateli vyspělosti státu, hodnotě národního důchodu na hlavu, v letech 1925 - 1934 až na místě sedmnáctém (pro zajímavost: hned za Rakouskem a před Řeckem, když tato hodnota představovala v tehdy nejvyspělejších USA 1,397 dolarů a v ČSR 0,455 dolarů).