Od července 1919 jednal nový sociálně demokratický předseda vlády Vlastimil Tusar o zestátnění Škodových závodů jako podniku důležitého pro ekonomiku československé republiky. Zestátnění mělo být provedeno tehdy módním způsobem navrhovaným socialistickými stranám, zejména sociální demokracií, tj. formou tzv. socializace - spojené s převodem značné části akcií do rukou zaměstnanců. Nakonec ale byly plány socializace prozíravě opuštěny (jisté jejich torzo se realizovalo v hornictví, které bylo převážně v nečeských rukou, když byla v únoru 1920 vydáno několik zákonů včetně zákonu o účasti zaměstnanců na správě dolů a podílu na čistém zisku). Kapacita Škodovky, která přesahovala odbytiště monarchie s 52 miliony obyvatel byla několikanásobně větší než mohl využít mladý stát se 14 miliony obyvatel v době, kdy se nedařilo rozvíjet zahraniční obchod s vítěznými státy Dohody podle původních představ a kdy vnitropolitická atmosféra byla plná popřevratového sociálního radikalizmu.
K zestátnění, resp. socializaci však nedošlo. K likvidaci tohoto záměru přispěly jednak racionální úvahy vlády, že podnik by neměl kdo financovat a došlo by k jeho naprostému zhroucení, jednak úvahy o tom, že Škodovka je nezbytná pro výzbroj nového státu a může se stát jeho klíčovou exportní společností. Byly zde rovněž zájmy československých bank, především Živnostenské banky, kterou zastupoval její prezident dr. Jaroslav Preiss. Kromě ní, ostatní banky prohlásily, že není v jejich silách - ani při vzájemném sdružení - tak ohromný podnik převzít nebo řídit jeho finanční transakce. Hlavní akciový podíl byl přitom v rukou barona Karla Škody, který se sice v posledních dnech války hlásil ke svému starému „češství“, začal náhle podporovat Sokol atd., ovšem pro domácí veřejnost byl vzhledem ke svým prohabsburským postojům nepřijatelný a pro značnou část vítězné ciziny, zejména spřátelenou Francii, byl válečným zločincem. Škoda chtěl nejprve prodat svůj podíl do ciziny, avšak vláda mu pohrozila tím, že mu nepřizná čs. státní občanství, což by pro něj znamenalo ztrátu velkostatků, které na území nové republiky měl. Pomohlo dále to, že už od léta roku 1919 Škodovy závody navázaly 25. září 1919 definitivně zpečetěné finanční spojení s francouzským zbrojním koncernem Schneider et. Cie, v Creusotu. Iniciovala je část vedení tehdejších Škodových závodů v čele s prezidentem správní rady Šimonkem, který měl z dřívější doby známé ve vedení francouzského podniku, když padly původní záměry získat kapitálové spojenectví v Americe. Podpořila je československá vláda, aby prokázala svůj zájem na úzkých vazbách s Francií, s níž se tehdy iluzorně počítalo i jako s hlavním hospodářským partnerem pro budoucnost. Francouzi také lákali čs. stranu sliby (nakonec v drtivé většině nesplněnými), že Škodovy závody se stanou jedním z hlavních dodavatelů při obnově válkou zničeného francouzského průmyslu. Zprostředkování se ujala jako hlavní domácí peněžní ústav (jediný, který se mohl aspoň zčásti měřit zahraničním velkobankám) Živnostenská banka, která se snažila získat úlohu hlavní domácí úvěrové banky ve Škodovce.
Prvním krokem se stala změna v klíčových funkcích společnosti, které dosud zastávali většinou cizinci (Rakušané). Prezidentem správní rady se stal starý Škodovák Josef Šimonek (při jednání jej občas zastupovali viceprezidenti Eugene Schneider a vrchní ředitel Živnostenské banky Jaroslav Preiss). Generálním ředitelem se stal místo K. Škody dosavadní centrální ředitel mírových provozů koncernu Škodovky, tj. Spojených strojíren Praha, ing. František Hanuš. Technickou stránku podniku měl řídit ředitel Havránek, který byl po válce podle tehdejší tradice vyvezen dělnictvem pražské ČKD, kde dosud působil, trakařem za bránu závodu jako „asociál“. Řekněme si však hned, že nové vedení se příliš neosvědčilo - obchodní ředitel Jihoslovan Toma Maglič byl dokonce později usvědčen z toho, že si nechal od zahraničních zástupců vyplácet část jejich provizí (tuto aféru podnik udržel pod pokličkou, ovšem Maglič musel okamžitě novému generálnímu řediteli Loevensteinovi podepsat odchod z podniku „na vlastní žádost“ a potvrdit, že nikdy nebude vznášet vůči společnosti žádné nároky). Podle Preisse se však hlavně - a to nejen ve Škodovce - neblaze projevila skutečnost, že velkopodniky u nás začali řídit úzce zaměření technici, zatímco takové společnosti nutně potřebují do svého čela výtečné obchodníky případně finančníky, s organizačním talentem, jenže takových měl nový stát katastrofální nedostatek. Velmi se osvědčilo nastupující nové vedení Škodovky, zejména generální ředitel Karel Loevenstein (vzděláním právník, geniální finančník) a vrchní obchodní ředitel Vladimír Fiala, který přešel do Škodových závodů z Vítkovic jako metalurgický odborník, ale teprve ve Škodovce se projevil jeho hlavní talent: velké obchody. Od nástupu tohoto vedení je také podnik odshora až k závodům jednotně řízen důsledným rozdělením na tři sféry, technickou, obchodní a administrativní (do níž spadala i složka finanční). V celkové hierarchii stál pak na prvém místě (za správní radou) generální ředitel a pod ním na generálním ředitelstvím vrchní ředitelé: technický (výrobní), obchodní a administrativní, kteří řídili stejné příslušné útvary v dceřinných společnostech a na závodech. Škodovka byla proslulá přísnou centralizací a naprosto rozhodující rolí generálního ředitelství: říkalo se tehdy, že závodní ředitel nesmí bez jeho souhlasu postavit ani boudu pro psa.
Loevensteinem zavedenou specialitou Škodových závodů se stala instituce tzv. generálních radů. Byl to zvučný titul spojený často se značnými (ovšem nikoli pevně stanovenými) odměnami. Sbor generálních radů měl v nejzávažnějších otázkách radit generálnímu řediteli, ovšem měl se scházet pouze když jej generální ředitel svolá - a to Loevenstein pokud je známo nikdy neučinil. Tato funkce měla dvojí účel: Jednak do ní byli „uklízeni“, aby nepřekáželi, někteří bývalí majitelé a šéfové podniků a společností, které Škodovka pohltila a zadruhé titul byl někdy udělován osobám vlivným v politických a hospodářských kruzích, které pak zde mohli bez obav pracovat pro zájmy Škodových závodů a dostávat za to odměny, aniž by riskovali obvinění z korupce.
Francouzi získali majoritu zčásti odkupem akcií od Karla Škody, ovšem transakce byla završena tím, že převzali emisi nových akcií, když počáteční kapitál akciové společnosti byl zvýšen ze 72 na 115 a pak na 144 milionů Kč (v meziválečném období se dalšími emisemi akcií nadále zvedal), při čemž 125 tisíc nových akcií po 300 Kč bylo v rukou francouzské společnosti. (Na počátku března 1919 byl kurs akcií Škodovky 744 Kč za jednu akcii, ovšem silně kolísal podle spekulací, zda podnik získá zahraniční investory, takže na kapitálovém trhu byly jednotlivé menší balíky akcií těžko prodejné.)
Rozhodnutí valné hromady z 25. 9. 1919 o uzavření finančního spojení s firmou Schneider, která jako zbrojovka (mimochodem menší než Škodovy závody) na válce mimořádně zbohatla na dodávkách zbraní, ale zabývala se i stavbou lodí a energetických zařízení, mělo být vyřešením těžké situace bývalé největší zbrojovky monarchie. Finanční operace prováděla holdingová společnost Schneiderova koncernu L' Union Europeénne Industrielle et Financiere v Paříži. Ve stejné době byl dosavadní název Škodovy závody, akciová společnost v Plzni změněn na Akciovou společnost, dříve Škodovy závody v Plzni. Ukázalo se však, že příliv francouzského kapitálu je menší, než se očekávalo a že Francouzi jsou vedeni i zcela zištnými důvody. Řada jejich výrobků byla zastaralejších a méně výkonných než byly škodovácké a tak Schneider et Cie převzal za dobu své vlády podle dohody bezplatně stovky patentů Škodových závodů, zatímco plzeňský podnik měl zájem jen o pár desítek. Do Francie byly dále odvezeny některé unikátní stroje na výrobu lodních děl a Schneider et Cie vnutil Škodovým závodům pro ně krajně nevýhodnou dělostřeleckou konvenci, rozdělující svět na státy, do nichž může dodávat buď pouze jedna či druhá firma, anebo obě společně (ale podle klíče výhodného pro Francouze) a konečně země volné. Škodovce by byly podle původní verze zcela vyhrazeny pouze dva státy - Mexiko a Čína a kupř. do země malodohodového spojence ČSR Jugoslávie by vůbec nesměla zbraně vyvážet. Vedení podniku vydalo tajnou instrukci nesmyslnou dohodu nerespektovat, Francouzi to mlčky tolerovali, když jim to začalo přes prosperitu přinášet zisky a nakonec svolují dohodu několikrát upravit, byť nikdy ne k úplné spokojenosti Škodovky. Protože ale firma Schneider začala části balíku akcií Škodovky rozprodávat (už na sklonku dvacátých let se vedou novinové diskuse, komu vlastně společnost skutečně patří, ovšem při rozptýlené držbě valné části akcií byl Schneiderův podíl vždy dostatečný) a Škodovka si tzv. anglickými půjčkami (o nichž bude řeč a které ji přinesly daleko více potřebných financí než vstup Francouzů) značně rozvazuje ruce, jedná české vedení Škodových závodů už od počátku dvacátých let poměrně samostatně, a není Francouzi (pokud by nešlo o jejich finanční újmu) příliš omezováno. Navíc z těch několika francouzských ředitelů, kteří ve Škodových závodech v ČSR pracovali, se stala většina „škodováckými patrioty“. Mimochodem patřil mezi ně i Ch. Rochette, pozdější ministr vlády de Gaulla, či otec bývalého francouzského ministra zahraničí Chanzyho.
Nové vedení jemuž poměrně malé vytížení závodů působilo starosti, pomýšlelo v roce 1919 na splynutí se Spojenými strojírnami, které se zabývaly převážně mírovou výrobou a stály vlastně mimo Škodovku. Jejich výrobní program zahrnoval zařízení pro cukrovary, pivovary, lihovary, chladírny, parní stroje, dieselovy a plynové motory, kotle, turbiny, mostní konstrukce, další stroje a zařízení. Sídlily v Hradci Králové, v Praze a v Plzni - Doudlevcích. Při přestavbě Škodovky na mírovou výrobu měly významně pomoci plzeňskému podniku zakázkami na obnovu cukrovarů zničených válkou ve Francii. Tento obchod, který se však uskutečnil jen zčásti, obstarala společnost L' Union Europeénne za provizi 0,75 % z jeho hodnoty. Dohoda o spojení byla přes odpor Živnostenské banky, která v ní spatřovala posílení konkurence vůči jí plně ovládané a na cukrovarnická zařízení zavedené Českomoravské továrně v Praze (pozdější ČKD), navržena 15.září 1921 a valné hromady obou podniků spojení schválily 1. října 1921. To byl významný krok k rozšíření výrobního programu, který přispěl k rozmachu koncernu a rozšíření majetku.
Po fúzi Spojených strojíren provedené výměnou akcí této společnosti za akcií Škodovky (za 8 akcií Spojených strojíren pět akcií Škodovky) se majoritní podíl francouzské účasti v koncernu Škodových závodů na několik let ustálil a pohyboval se údajně v rozmezí od počátečních 60 % na 58 %. Ve skutečnosti nikdo ani na vedení Škodových závodů, ale ani v Živnostenské bance přesně nevěděl, jak je velký.
V poválečných letech v období inflačních zmatků ve střední Evropě, při nichž se ale koruna od podzimu 1921 stabilizuje a stává na rozdíl od marky pevnou měnou, se Škodovka nejen vnitřně upevnila, ale započala svou nejprve vývozní, pak kapitálovou a podnikatelskou expanzi do sousedních států. Počty pracovníků kolísaly od 15 000 v roce 1919 na 20 000 v roce 1921, aby pak do roku 1923 se počet snížil na 16 000 a v roce 1926 dosáhl 22 000.
Symbolem nového rozmachu koncernu se stalo zavedení nové ochranné značky Škodovky - slavného „okřídleného šípu“, která roku 1923 nahradila staré písmenné známky ( nejprve SW, pak ŠZ).