Ještě v roce 1919 byly železárny C.T. Petzolda v Ejpovicích spojeny se Škodovce patřícími ocelárnami a železárnami v Hrádku u Rokycan (k úplné fuzi dochází okolo poloviny dvacátých let a pro Škodovy závody to mělo i sekundární zisk tím, že „zdědila“ členství v konsorciu hutnických a slévárenských firem, které ji tyto dosud upíraly), byla získána vápenka ve Zdicích a hnědouhelný důl "Prokop" v Záhořanech. Jak již bylo uvedeno, v roce 1921 přešly Spojené strojírny zcela do majetku Škodových závodů. V roce 1922 byly začleněny doly Sv. Pankráce v Nýřanech a získáno tak vlastní uhlí. Pro jeho všeobecný nedostatek zahájila také Škodovka těžbu na hnědouhelném dole Hrabák v Čepirozích u Mostu.
Na počátku dvacátých let nabídlo ministerstvo veřejných prací koncernu pronájem loděnice v Komárně na Dunaji, která byla státním majetkem získaným po roce 1918 od maďarské paroplavební společnosti. Od podepsání nájemní smlouvy z 27. dubna 1923 se začala v loděnici intenzivně rozvíjet výroba říčních lodí, vlečných a vojenských hlídkových člunů a ztrátový podnik se brzy přeměnil v ziskový. Škodovy závody také vyrobily naší největší vojenskou loď pro Dunaj, dělový člun „T.G.Masaryk“. Téhož roku byla v Plzni zahájena sériová výroba elektrických přístrojů v elektrotechnické továrně v Doudlevcích založené v roce 1922.
Rozšiřování koncernu si vyžádalo i další emisi akcií, takže akciový kapitál společnosti se v roce 1923 zvýšil na 200 milionů. Škodovka však úzkostlivě dbala, aby se nestala společností s tzv. rozředěnou krví, a proto tato částka představovala jen zhruba sedminu až pětinu odhadované hodnoty jejich nemovitostí a výrobního strojního parku. Dodejme, že k další emisi akcií, zvyšující kapitál na 220 milionů pak dochází až v roce 1937, kdy se společnost opět výrazně rozrostla.
Rok 1924 znamenal definitivní připojení železáren a oceláren v Hrádku u Rokycan, jejichž velká část akcií byla již dříve v rukou Škodovky. Tím značně stoupla nezávislost na cizích válcovnách při zpracování vlastních ocelových ingotů a v dodávkách válcovaného materiálu - polotovaru pro výrobu dělostřelecké munice. Tato i další fuze pak okrajově zavedly Škodovy závody i do atypických podnikání, která se ale nikdy výrazněji nerozvinula - získala totiž i některé lomy atd. Aby byl zajištěn vedle monopolu na výrobu děl také kapitálový podíl na výrobě ručních zbraní, zahájilo vedení koncernu jednání s ministerstvem národní obrany o své dvacetiprocentní účasti na právě připravované částečné privatizaci státní Zbrojovky v Brně a dovedlo je k úspěšnému konci (podíl Škodovky se pohyboval do 20%).
Rok 1925 byl charakteristický tím, že v něm byla rozšířena výroba automobilů fúzí s firmou Laurin a Klement, akc. spol. v Mladé Boleslavi. Majitelé "laurinek" dostali náhradou akcie Škodovky v celkovém počtu 40 000 kusů. K tomu účelu uvolnila L´Union Europeenne na žádost Škodových závodů 20 00 akcií Škodovky ze svého trezoru. Zbytek byl zakoupen na volném trhu. Tato operace posílila postavení koncernu v československém automobilovém průmyslu a také zvýšila využití kapacity vlastních kováren. V Mladé Boleslavi byla zahájena rozsáhlá výstavba a produkce osobních vozů zaujala první místo mezi třemi předními automobilkami v republice, kterými byly Škodovka, Praga a Tatra. (Do krize počátku 30. let měla největší podíl na výrobě a prodeji osobních automobilů u nás Praga, Škodovy závody jí ale dohání po zavedení oblíbeného typu Škoda Popular.) Škodovka zavedla v Mladé Boleslavi moderní pásovou výrobu, avšak investice nepřinesla očekávaný užitek. Čs. vnitřní trh byl sice v oblasti dovozu automobilu chráněn vysokými cly, ale výroba značně přesahovala možnosti odbytu a tak všechny čs. firmy vyrábějící osobní automobily je nakonec musely prodávat pod výrobní ceny. Pokus zavést pořádek na trhu zřízením společnosti MOTOR, která by kartelově sdružovala hlavní čs. automobilky na sklonku 20. let ztroskotal, a naopak vyhrotil vztahy mezi strojírenskými firmami. Dochází k tzv. válce ve strojírenství, kdy se firmy cenově podbízejí i v jiných artiklech (největším takovým případem, který se přenesl i do vlády a parlamentu, bylo, když Škodovy závody podbízejí při nabídce dodávek cukrovarů do Íránu už hluboce dumpingovou cenu ČKD Praha, v oprávněné naději, že po nevýhodných dodávkách mírových produktů získají i velmi lukrativní zakázky zbrojní). Vnější odraz to našlo ve vystoupení zástupců Živnostenské banky v čele s Preissem ze správní rady Škodových závodů a v prudkém zhoršení vztahů mezi Škodovkou a Živnobankou.
V témže roce získal koncern do svého držení značný počet akcií (později nadpoloviční většinu) akciové společnosti Kablo, továrny na kabely a drátěná lana v Kladně. Zbytek akcií vlastnil stát a další skupiny akcionářů. Uskutečňují se také velké obchody a s nimi spojené transakce, mezi něž patří obchody s rumunskými cennými papíry, likvidace válečných pohledávek za bývalým Rakousko- Uherskem a transakce s československými státními rentami za ně obdrženými atd.
V roce 1926 zahájilo v Praze, Jungmannově třídě č. 29 (dnes budova ČEZ) činnost generální a obchodní ředitelství, které se do rozsáhlé, moderně řešené budovy proslulého architekta Janáka, jejíž stavba byla zahájena o rok dříve, přestěhovalo ze Smíchova, z bývalého ředitelství Spojených strojíren (dnešní Penzijní ústav). Mohutná budova, která patřila ve své době k nejmodernějším administrativním objektům evropské úrovně se stala centrem, odkud řídilo vedení správní, obchodní a finanční operace koncernu.
Již v polovině dvacátých let došlo k ohrožení klíčového zájmu Škodových závodů. Jejich hlavní konkurent ČKD, patřící Živnostenské bance, si začal opatřovat v zahraničí licence na výrobu děl a vypracovával memoranda, že monopol na výrobu těchto zbraní, patřící Škodovým závodům, osudově ohrožuje obranyschopnost ČSR, protože jednak nenutí koncern k urychlenému vývoji nových typů a zadruhé mu umožňuje do značné míry cenový diktát. Proto navrhly Škodovy závody ministerstvu národní obrany, že v souladu s plány přesunů zbrojní výroby ze strategických důvodů na východ státu, postaví zdarma dvě velké zbrojovky ve východnějším teritoriu. Za to mělo MNO zaručit, že monopol na výrobu dělostřeleckých zbraní zůstane Škodovce zachován. Vzhledem k nevýhodné strategické poloze podniku poblíž západní hranice vse pro případ nepřátelského napadení uvažovalo s vybudováním muniční továrny na Slovensku. Návrh byl přijat a v roce 1928 byly jako nejvhodnější zvoleny lokality u městečka Dubnica nad Váhom a dále Adamov u Brna. Původní plán postavit klíčovou zbrojovku v Dubnici do poloviny třicátých let nebyl nakonec - zejména vzhledem k ohromné hospodářské krizi let 1930-34 - dodržen, stejně jako nebyl v plné míře splněn ani náhradní termín roku 1938 a tak se dělovka v Dubnici rozběhla až v roce 1939, kdy už ale vyráběla v podstatě pro německou armádu. Volba na Adamov padla poté, co tento závod získala Škodovka od firmy Novák a Jahn, vyrábějící zejména mosty a lokomotivy, která se nakonec stála součástí koncernu Škoda. Škodovy závody ovšem původně slíbily přepustit adamovský závod svému partneru v čs. zbrojním koncernu a sdružení vývozců zbraní, polostátní Zbrojovce Brno a.s., na níž měly akciový podíl. Jenže když získaly od jugoslávského vynálezce Božiče jeho patent na výrobu železničních brzd nejvyšší světové kvality, pro jejichž výrobu byl adamovský závod (kde zůstala část mírových provozů) vhodný, zakázal generální ředitel K. Loevenstein už podepsanou smlouvu odeslat. Vedlo to k silnému zhoršení vztahů obou podniků, přičemž Zbrojovka nakonec na sklonku 20. let zrušila dohodu, podle níž jí v zahraničí při zbrojních obchodech zastupovala za provize Škodovka a ona sama si své zahraniční zbrojní zastoupení nebudovala. O dalších důsledcích tohoto konfliktu bude ještě řeč.
Ještě před tím, rovněž v roce 1928, nabídla Škodovka ministerstvu národní obrany munici a děla v hodnotě 451 milionů korun. Dodávky se měly uskutečnit v letech 1928 - 1931. Za tuto rozsáhlou objednávku a za uznání Škodovky monopolním dodavatelem dělostřeleckého materiálu žádalo MNO, jak víme, jako kompenzaci vybudování nové továrny na Slovensku na náklady koncernu. Výstavba se však protahovala a teprve v letech 1934 - 1938 se na ní intenzivně pracovalo, protože dubnický závod měl v případě válečného konfliktu a evakuace plzeňského závodu přebírat jeho úlohu. Pro tento případ byl v roce 1938 pro umístění některých oddělení pražského generálního ředitelství zakoupen v blízkých Trenčianských Teplicích hotel "Plzeňský dvůr". Převzetí funkce hlavního plzeňského závodu však naráželo na značný problém. Postupnou likvidací železáren na Slovensku ve 20. a 30. letech zůstávala Dubnica bez hutních polotovarů, které se vozily z Plzně, poněvadž se nevybudovala metalurgická základna závodu. V podzemních objektech byla umístěna strojírenská výroba a montáž děl. Dělovka měla pronajatu i dálkovou střelnici v Hlbokém. V závodě včetně muniční továrny pracovalo v roce 1939 více než 3000 pracovníků, z nichž velká část, zejména konstruktérů pocházela z Plzně. Ve znárodněném podniku zůstal závod začleněn až do roku 1950.
Samozřejmě, že kromě získávání objektů a závodů docházelo k odprodeji těch, které byly buď nerentabilní nebo nezapadaly do výrobního programu koncernu. Tak v roce 1927 byla prodána tiskárna Impressa v Praze, v roce 1928 vodní elektrárny na řece Jizeře, které patřily firmě Laurin a Klement, byly prodány nevyužívané pozemky v Třemošné a Záluží Západočeským kaolinkám v Horní Bříze a o rok později byla zastavena těžba na dole Prokop v Záhořanech, poněvadž spotřebu černého a hnědého uhlí v podniku stačily krýt doly Krimich a Hrabák. Stejně tak bylo prodáno nepoužívané strojní zařízení železnorudného dolu "Pomoc Boží" v osadě Irrgang. V roce 1930 byl prodán nepoužívaný důl na ohnivzdornou hlínu a písek Knőba (Hněvín). V roce 1927 byl získán závod Bartelmus, Donát a spol. v Brně, v němž byly vybudovány elektrotechnické dílny a byl označen jako "ET 66 Brno". Dílny v tomto místě byly zrušeny v roce 1930 a výroba byla přenesena do "ET - 65" na brněnském Dornychu do budovy bývalé tkalcovny zakoupené v roce 1928 od firmy Schwarz a spol. Zde se vyráběly elektrické přístroje a rozvodné desky.
Škodovka neustávala ve snaze o upevnění své pozice v letectví. Proto zakoupila v roce 1926 letecké oddělení firmy "Miloš Bondy a spol. v Praze". Tím získala základnu k založení akc. společnost pro letecký průmysl v Praze Avia, ve které měla stoprocentní akciovou účast a dne 22. 1. 1927 byla založena Československá letecká společnost, a.s., Praha, která konkurovala Československým aeroliniím (byla větším podnikem než ČSA, ale ukázalo se, že stejně nepřináší očekávaný zisk) a provozovala osobní a nákladní dopravu na zahraničních i vnitrostátních linkách. Avia se v roce 1930 přestěhovala do nově vybudovaných, rozsáhlých objektů v Letňanech a zabývala se výrobou dopravních, bombardovacích a stíhacích letadel. Stále častější návštěvy obchodních partnerů, vysoce postavených vládních a vojenských činitelů, zejména ze zahraničí, si vynutily vybudování vlastního hotelu v Plzni na Lochotíně, který byl nazván Cizinecký dům. Po jeho uvedení do provozu v roce 1929 byl zrušen nájem pokojů a využívání restaurace v plzeňském hotelu Waldek (nyní Slovan).
V roce 1929 byl vykazován nejvyšší zisk Škodovky v meziválečném období. Bylo dosaženo vysokého obratu přesto, že se na světových trzích začaly od sklonku roku objevovat první příznaky nadcházející krize. Ta do ČSR dorazila až se zpožděním od roku 1930, aby ji ale postihla jako výrazně exportní a současně přeindustrializovaný stát s většinou zastaralým výrobním parkem daleko drtivěji než většinu ostatních zemí.
Když se ukázalo, že stavební práce jsou finančně lukrativní a že koncern ušetří, bude-li si provádět potřebné stavební práce pokud možno sám, byla společnost v prvé polovině třicátých let rozšířena o akciovou společnost pro stavbu silnic Konstruktiva, což byl nový název pro firmu Asfalta Praha, jejíž akcie získaly Škodovy závody roku 1931. Konstruktiva získala ve vlasti zakázky hlavně při budování nových tratí na Slovensku, v roce 1938 pak mj. vystavěla pro Škodovy závody velkorysou přístavbu budovy jejího generálního ředitelství v Charvátově ulici (tzv. nová ředitelská budova). V zahraničí se její činnost uplatnila zejména v Íránu na nejrůznějších stavbách průmyslových, komunikačních (desítky mostů, silnice), ale i úředních, obytných budovách, palácích a vilách pro rodinné příslušníky iránského šáha, železničních mostech atd. Konstruktiva také projektovala a stavěla výrobní a správní budovy v koncernových závodech a podílela se na výstavbě československého pohraničního opevnění.
Další společností se stoprocentní účastí Škodovky, a nejdůležitější dceřinná společnost koncernu, byla Akciová společnost pro automobilový průmysl (ASAP) vytvořená z automobilky v Mladé Boleslavi, dílen vyrábějících automobily v Plzni, oddělení odstředivek a autoopraven v Plzni a na Smíchově. Obchodní síť této společnosti pro výrobu a prodej vozů Škoda zahrnovala všechna větší města v Československu a zahraničí. Pouze ASAP Praha a AVIA Praha získávají v rámci koncernu - ovšem spíše z praktických a právních důvodů - jisté výjimečné postavení a mohou občas vnějškově vystupovat jako formálně samostatné firmy. Jejich vrcholové řízení, včetně schvalování veškerých investic, jmenování všech vyšších úředníků atd. zůstává výhradní doménou správní rady, resp. generálního ředitelství Škodových závodů.