Škodovy závody měly jisté zahraniční podniky a účasti už v období monarchie. Kromě jistých menších závodů např. v Haliči, podílů na rakouské firmě Diesel atd., nejsmělejší plány byly spojeny s výstavbou uherské továrny na děla v Győru a v účasti na Putilovské loděnici v St. Peterburgu (Petrohradě). Tyto podniky a podíly ovšem buď přešly do jiných rukou, anebo byly vlastně osobním vlastnictvím Karla Škody, či mu jejich vlastnictví Škodovy závody s výkupem akcií z jeho rukou přenechávají. Po válce, současně s rozšiřováním koncernu v Československu, probíhala i jeho nová, daleko důslednější a promyšlenější expanze do zahraničí.
Škodovy závody v době od roku 1919 do konce roku 1930 investovaly do výrobních závodů částku 1038 milionů Kč a získávaly vliv na dalších a dalších československých i zahraničních podnicích. Již ve druhé polovině dvacátých let byly vyjasněny výrobní programy a okruh zahraničích odbytišť výrobků. Stala se jimi nejprve jihovýchodní Evropa a blízký i Střední Východ, od velké krize počátku třicátých let potom stále více Dálný východ a Latinská Amerika.
Již roku 1926 získala Škodovka se souhlasem polských vládních činitelů rozhodující vliv ve v té době nepříliš prosperující společnosti Francusko - Polskie Zaklady Samochodowe i Lotnicze, Spólka Akcyjna ve Varšavě, což vedlo k přeměně této společnosti v Polské Škodovy závody (Polskie Zaklady Škoda). Následujícího roku byla zahájena výroba leteckých motorů a letadel - je přitom typické, že nový závod, patřící v měřítku Škodových závodů ke středním, otevírali největší polští činitelé jako největší strojírenský podnik ve státě. V roce 1929 měly Polské Škodovy závody v provozu tři továrny, z nichž jedna Warszawska Wytvornia Kabli se, jak sám název říká, zabývala výrobou nejrůznějších druhů kabelů. Když však v roce 1934 přišel v Polsku k moci, Československu nepříliš nakloněný režim pod vedením maršála Pilsudského, nastaly Škodovým závodům značné potíže v podnikání a řízení těchto závodů. Výsledkem bylo, že Polské Škodovy závody nuceně odprodaly své výrobní objekty polské vládě, při čemž jejich akcie zůstaly nadále v majetku československé Škodovky.
Škodovy závody společně s Ringhofferovými závody a.s. Praha obdržely v roce 1927 formálně zdarma od rumunské banky 100% akcií společnosti Uzinelle Metalurgice Ploesti za to, že převzaly vůči bance záruku za zaplacení bankovního dluhu této rumunské společnosti. Tato záruka byla převzata za podmínky, že obě československé firmy zavedou v podniku výrobu vagonů a opravnu lokomotiv pro rumunské dráhy a že ze zisků z těchto objednávek splatí rumunská společnost svůj bankovní dluh. Škodovka a Ringhofferovy závody utvořily syndikát, v němž se podílely na akciích i financování rumunské společnosti v poměru 2:1 pro Škodovy závody. Pro různé potíže se však vybudování velkého závodu neuskutečnilo. Ještě nějakou dobu v něm probíhaly menší strojírenské a opravárenské práce a pak byl provoz zastaven. Tím se stalo, že "dar" banky se ukázal být danajským darem, neboť celá transakce skončila několikamilionovou ztrátou jak pro Škodovku, tak i pro Ringhofferovy závody. Tím však pokusy o pronikání do Rumunska neskončily, nebylo vhodné vyklidit pole ve spřáteleném státě, členu Malé dohody (vojensko-politickém systému ČSR, Jugoslávie a Rumunska, který byl vytvořen v roce 1921 k ochraně územní integrity a politické nezávislosti signatářů). V tomto seskupení usilovaly o klíčovou roli zbrojovky právě Škodovy závody.
V roce 1927 a dalších letech se Škodovka utkávala v ostré konkurenci s anglickou firmou Vickers v soutěži o získání objednávek zbrojního materiálu od rumunské vlády. Ta projevila přání, aby Škodovka převzala účast na podílu v podnicích Copsa-Mica-Cugir a I.A.R. (Industria Aeronautica Romana) v Brašově. V těchto závodech měla být zavedena výroba děl a rozšířena produkce letadel a leteckých motorů. Když však bylo patrno, že oba podniky jsou pasivní a žijí ze státních dotací byl požadavek rumunské vlády Škodovkou odmítnut, což vedlo k určitému ochladnutí vzájemných vztahů.
Závod Copsa-Mica-Cugir však nebyl definitivně ztracen. Po zvýšení akciového kapitálu společnosti a vyrovnání pohledávek došlo k obnově provozu zřízeného pro opravy vozidel dodávaných ze Škodových závodů. Bilance byla uvedena do pořádku a ztráty byly vyrovnány. Během druhé světové války byly v Ploesti prováděny opravy vojenských automobilů TATRA a tanků ŠKODA pro rumunskou armádu. V roce 1945 byla společnost rumunským státem znárodněna. Škodovy závody uplatňovaly náhradu za znárodněný majetek prostřednictvím československého vyslanectví v Bukurešti, ale po roce 1948 byla záležitost ukončena jak bylo tehdy obvyklé, to jest o výsledku nebyl podnik jednajícími ministerstvy nijak vyrozuměn.
V roce 1934 byla založena obchodní společnost Skodaworks of South Africa Pty Ltd., Johannesburg, jejíž kmenový kapitál 1000 Lstg byl majetkem Škodovky. V roce 1939, po okupaci Československa Německem, byla společnost britskými úřady zabavena jako nepřátelský majetek. Po znárodnění průmyslu byla společnost převedena do působnosti ministerstva zahraničního obchodu, kde ji využívala akciová společnost KOVO, později Investa.
V Jugoslávii měla výstavba zbrojních podniků charakter státního monopolu. Škodovce bylo už v polovině dvacátých let nabízeno převzetí většiny zbrojních podniků v zemi, které by ovšem musela teprve vybudovat, nebo alespoň zmodernizovat, ovšem podnik to opatrně odmítá, neboť nevěří v politickou i ekonomickou stabilitu státu. Stejně tak se odmítá s dalšími čs. zbrojními firmami v druhé polovině třicátých letech podílet na výstavbě hlavních podniků v Zenici a jinde, protože jugoslávská vláda žádá mnohaletý úvěr a ten čs. firmám nechtějí naše vláda a banky garantovat, už proto, že Bělehrad nesplácí staré půjčky. Škodovy závody zde měly na počátku třicátých let obchodní zastoupení v Bělehradě i dalších městech, jako Záhřebu či Lublani společnostmi Jugoškoda Beograd a později i Omnipol Beograd. Omnipol Beograd byla afilace koncernové obchodní společnosti Omnipol. Další tři nevelké podíly byly na pivovaru Jagodina, který odebíral pivovarská zařízení z královéhradecké Škodovky, v Agrární bance v Bělehradě a akciové společnosti Vistad Valjevska Industria. Měla být ještě postavena dunajská loděnice (Dunavsko Brodogradiliště). Pro neshody s jugoslávskou vládou a hlavně pro malou ochotu Škodových závodů se za tak nejisté mezinárodní situace krajně riskantní akce účastnit se projekt protáhl až do let 1939 - 1940 a byl už za německého vedení koncernu realizován jen z velmi malé části. Daleko větší význam mělo nakonec samostatné zbrojní zastupitelství vedené do poloviny třicátých let přítelem jugoslávského krále Alexandra, rodilým Plzeňanem ing. Karlem (Carlo) Lukou. Československo (opět hlavně Škodovka) zde bylo v meziválečném období druhým největším zahraničním investorem (za výrazně vedoucím Německem). Pro poměry v jugoslávském státě je typický fakt, že výše přímých investic Škodových závodů do průmyslu představovala menší finanční částku, než provize poskytované jednotlivým čelným politikům (v Jugoslávii si běžně premiér, ministr financí i další vyhražovali při podpisu smluv percentuální podíl na částce na níž zněla). Na druhé straně tak došlo k tomu, že přes veškeré úsilí dalších zahraničních zbrojovek měla jugoslávská armáda a námořnictvo - kromě jediné baterie - všechna děla z meziválečného období ze Škodovky a hodnota těchto zbraní a munice šla do miliard v tehdejších daleko hodnotnějších korunách. Dodávky do Jugoslávie (abstrahujeme-li od časově krátkých pokusů na sklonku existence meziválečné ČSR proniknout na sovětský trh) představovaly pro Škodovy závody v meziválečném období jedinou větší možnost zkoušet svá za první světové války tak proslulá lodní děla a pancéřování, ovšem vše se dělo přece jen ve velmi úzkém rámci (Jugoslávci neměli dostatek financí), takže lodní zbrojní výroba zůstala v meziválečném období popelkou.
Po porážce Jugoslávie Německem na jaře 1941 vznikly na jejím území dva samostatné státy - srbský a chorvatský. V Srbsku zůstávala dále v činnosti Skoda A.G. Beograd, ale v Chorvatsku byla filiálka likvidována a zřízena zastupitelská firma, kterou vlastnil dřívější vedoucí Jugoškody Zagreb. Obchodní kontakty pokračovaly až do roku 1944, kdy byla i tato firma na nátlak úřadů zrušena. Škodovy závody se za války podílely spolu s Němci především na budování, resp. úpravách velké zbrojovky v sarajevském předměstí Vogošča (tzv. závod AMV) a jejím pozdějším přemísťování do Rakouska (akce Mődlingen). Veškerá zastoupení byla zlikvidována v roce 1947. Po roztržce s Titovou Jugoslávií pak vůbec na dlouhý čas přestávají styky mezi oběma státy, přičemž Škodovka vykazovala za Jugoslávií značné pohledávky, které jí ale odmítl Bělehrad splatit s odvoláním na to, že podnik sám přerušil kontakty, nechal řadu akcí rozestavěných a Jugoslávie musela za jejich dostavbu platit velké částky západním firmám, které prohlašovaly dodávky za atypické.
Před druhou světovou válkou, v polovině roku 1936 byla v Argentině založena akciová společnost Sociedad Anonima Industrial y Comercial Škoda Platense, Buenos Aires s připojenou nevelkou montážní dílnou. Podobných podniků měly Škodovy závody ve světě několik. Jejich posláním bylo umožnit mateřskému závodu pronikat obchodně do dotyčné země. Ve dvacátých letech bylo založeno v Buenos Aires společné zastoupení s francouzskou firmou Schneider, která rozdílela argentinský trh převážně ve svůj prospěch. Tak na příklad zbrojní materiál mohl dodávat jen Schneider, lihovary a cukrovary rovněž a Škodovka směla dodávat hutnické výrobky, kovadliny, odstředivky, motorové pluhy, lokomotivy. Elektrotechnická zařízení mohla kancelář nabízet jen v případě, že tvořila součást celkové objednávky. Tento stav byl dodržován do roku 1934, a pak nastalo určité uvolnění ve prospěch Škodovky. Pokusy o udržení vlastní kanceláře trvaly do roku 1948 kdy ji převzal podnik zahraničního obchodu KOVO.
Na sklonku meziválečného Československa se zdálo velmi nadějným proniknutí Škodových závodů na afgánský trh, když tamní vláda projevila velký a seriózní zájem na tom, aby se společnost podílela na rozsáhlé industrializaci země. Společnost měla už ze svého pronikání na íránský trh ověřeno, že zatímco musí dodávat některé strojírenské výrobky, ba celé tovární komplexy za dumpingové ceny, velmi cenově zajímavé jsou stavební práce, včetně komunikací, silnic a mostů. Proto rozšiřovala své domácí stavební firmy (Konstruktiva včetně dceřiných společností i jiné firmy), a také v Afganistánu založila v roce 1938 společnost Abag, Afghanische Baugesellschaft, A.G. Kabul, na níž ovšem podle tamních zákonů mohla mít jen poloviční podíl a druhou polovinu museli mít v rukou Afgánci (v tomto případě Afgánská státní banka). Slibné náběhy však ukončilo vypuknutí války.
Symbolem hledání nových tržišť a odbytišť ve třicátých letech (projevilo se i tím, že Škodovka ovládla zbrojní dělostřelecký trh Kolumbie do té míry, že podnik měl právo kontrolovat státní účty) se stalo i to, že jedna z posledních významnějších zahraničních společností, kterou podnik před válkou založil byla v roce 1938 Skoda Malaya Ltd. v Singapúru. Souběžně Škodovy závody stále silněji pronikají na trh Indie a sousedních států. I tyto pokusy ukončila válka, za níž byly účasti Škodovky v tehdejších britských dominiích a koloniích jako nepřátelské podniky sekvestrovány.
Na počátku dvacátých let zakládá Škodovka sdružení firem pro dodávky zemědělských strojů (Czechomachina, v němž byla kupř. i firma Baecher, Wichterle a Kovařík aj.) a pokouší se proniknout i na ohromný ruský trh, jenže v čas tamních hladomorů a naprostého nedostatku peněz to nemělo valnou naději na úspěch a sdružení se za čas rozpadá. Svůj pokus pak opakovala po podpisu čs. - sovětské přátelské smlouvy v květnu 1935 a udělení čs. úvěru Sovětům, ovšem za změněné situace šlo hlavně o rozsáhlé dodávky zbrojní, spojené i s výměnou patentů (za licence na některé typy děl Škodovky dostává stát kupř. licenci na bombardovací letoun B-71, který se už ale nestihl vyrábět). Škodovka buduje i dva rozsáhlé zbrojní komplexy v SSSR (tzv. akce LBX), ovšem to už pod německým vedením v období po paktu Berlín - Moskva ze září 1939.
Ve Francii vznikla v roce 1926 společnost pro prodej odstředivek na mléko značky - Libella, která byla na počátku druhé světové války francouzskými úřady zabavena. V době nacistické okupace Francie byla její budova využívána zastupitelskou kanceláří Škodovky v Paříži. Byla zlikvidována v roce 1946 a budovu převzalo obchodní zastoupení Československé republiky. Obdobná společnost vznikla v roce 1927 v Kanadě s cílem proniknout s odstředivkami na americký trh. Ta však po několikaletém trvání zanikla.