K financování výstavby závodů bylo nutno použít i zahraničních půjček, neboť podnik byl v nevelkém evropském státě a svojí velikostí i kapacitou byl na samotné Československo a jeho finanční možnosti příliš velký. Vlastní finanční zdroje byly rovněž omezené a nebyly srovnatelné s obdobnými podniky především v západoevropských zemích. Škodovka, ač ve zbrojní výrobě třetí ve světě, musela využívat zahraniční půjčky pro rozvoj a modernizaci svých závodů, dosti složitými cestami. Pouhé zvyšování akciového kapitálu zdaleka nestačilo. Poptávky po výrobcích přicházely zpravidla ze států, které neměly možnost platit obvyklým způsobem, tj. zálohou při uzavření obchodu a doplatkem při převzetí zboží. Před první světovou válkou se těmto zvyklostem vyhovovalo bankovními úvěry, které si obstaral zákazník, ale po válce se stalo opatřování úvěrů pro žadatele zejména z balkánských států a ze Středního východu nemožným. Škodovce nezbylo než převzít riziko úvěru a přebírat tak funkce vyhrazené dříve bankám.
V roce 1922 byla pro získání zahraničních objednávek a zejména k financování dalšího rozvoje koncernu získáváním a výstavbou nových závodů uzavřena dlouhodobá půjčka v Londýně ve výši dvou milionů liber, což bylo asi 312 milionů korun, při 8% úroku a splatnosti 25 let. Byl to obratný tah tehdy ve Škodových závodech začínajícího mladého finančníka Karla Loevensteina, který jej s podobnými transakcemi (zejména formální likvidace předválečných čínských dlužných bonů) přivedl v roce 1924 do křesla generálního ředitele. Britové totiž měli zájem na zvýšení kursu zlaté půjčky, kterou před válkou poskytly Rumunsku a jenž klesala až pod polovinu své hodnoty, protože rumunské království ji nemělo čím splácet. Škodovka proto poskytla v době, kdy sama byla bez peněz formálně Rumunsku miliardovou půjčku, za níž do státu vyvezla lokomotivy a železniční materiál, bukureštská vláda jí garantovala složením papírů zmiňované britské půjčky a ty zase Londýn převzal jako kolaterální záruku na půjčku Škodovce. Byl to i nesmírný politický úspěch, protože Velká Británie tehdy už nahlíží na ČSR jako na stát pod hegemonním vlivem Francie, s níž měla ostrovní říše stále větší spory. V Británii sice získalo v roce 1921 Československo státní půjčku, ale další už mu poskytnuta nebyla a půjčka pro hlavní město Prahu měla nevýhodnější podmínky než škodovácká. Při získání této půjčky byl koncern Škodovky nezávislou nizozemskou společností ohodnocen jako největší strojírenský koncern na evropském kontinentu. Půjčka měla dvě tranše, londýnskou a pařížskou, z níž prvá skončila úspěchem, druhá spíše zklamala. Vedlo to k příklonu vedení koncernu k britskému finančnímu trhu a k posílení nezávislosti Škodovky na francouzském kapitálu, čili i značnému oslabení bezprostředního vlivu Schneiderova koncernu ve Škodovce. Nachází to odraz i ve zvláštně důležité roli, kterou ve škodováckém zahraničním zastoupení hrála její britská expozitura firma Carters (resp. jí roku 1925 založená společnost British and Allied Investments Corporation, London), ale také v epizodě, kdy Škodovy závody se stávají v rámci různých finančních transakcí a vyrovnávání majitelem šestého největšího britského cukrovaru Wissington. K uskutečnění zmiňované půjčky však došlo jen asi ve výši dvou třetin celé částky, ale i tak to byla významná pomoc pro podporu rozvoje podniku a jeho exportu.
V roce 1926 byla s britským bankovním konsorciem uzavřena další půjčka ve výši dvou a půl milionu liber (asi 411 milionů korun) za vyhovujících podmínek, tj. při zúročení 7,5 % a splatnosti 25 let. Části půjčky, necelého milionu liber, bylo použito ke splacení půjčky z roku 1923. Zbytek zůstal jako rezerva pro financování zahraničních úvěrových obchodů. Na prahu světové hospodářské krize v roce 1930, téměř před uzavřením pokladen anglických bank, zprostředkovali finančníci z londýnské City v Anglii a Francii novou půjčku na 25 let ve výši pěti milionů liber (asi 820 milionů korun) na 6% úrok, čímž byly získány prostředky na splacení dražší anglické půjčky dvou a půl milionů liber a k financování zahraničních, dlouhodobě uvěrovaných dodávek. Za její část ručil koncern také budovami a pozemky a splácení přežilo znárodnění v roce 1945 a protáhlo se prostřednictvím československého ministerstva financí ještě do sedmdesátých let. Ačkoli půjčky znamenaly zatížení podniku na dlouhou dobu, uzavření tzv. druhé anglické půjčky bylo jedním z nejgeniálnějších tahů generálního ředitele Karla Loevensteina. Došlo k ní totiž krátce před tím, než za velké hospodářské krize začaly kursy všech měn prudce klesat a Škodovka tak získala vlastně větší sumu než znělo původní nominální ohodnocení. Navíc kurs všech akcií a cenných papírů za krize ve světě prudce klesal, což se nevyhnulo ani bonům škodovky a koncern tak mohl za určitých okolností vykupovat své vlastní dluhopisy silně pod cenou.
K tomu ovšem nemohlo masověji dojít, protože za krize nastal v letech 1931 - 32 finanční bankrot hlavních dlužníků Škodových závodů, jugoslávského a rumunského státu. V kritické situaci byla přitom i pokladna československého státu, který podniku splácení zbrojních dodávek do zemí malodohodových spojenců garantoval a pomáhal získávat, např. zřízením tzv. tabákové konvence, stanovící, že veškeré platby za dodávky tohoto artiklu z Jugoslávie a Rumunska do ČSR musí jít Škodovce na úhradu zbrojních dodávek. Za této situace přišla Škodovým závodům vhod jejich vazba na francouzský kapitál. Když v roce 1931 je dojednána francouzská půjčka Československu prosadila pařížská vláda po velkém nátlaku na neochotnou čs. vládu, že její část půjde tajně na sanaci dvou velkých podniků pod francouzským vlivem u nás: Škodovky a Vítkovic.
Na oplátku si čs. vláda vynutila novou dohodu s firmou Schneider et Cie, stanovující, že tato firma bude mít ve Škodových závodech rozhodné slovo v oblasti technické a obchodní, ale pokud se týká výrobního programu, na němž měl stát vzhledem ke své obranyschopnosti zájem, bude mít právo rozhodovat on. Firma Schneider et Cie se v té souvislosti s relativním zdarem pokusila posílit vliv svých exponentů ve Škodových závodech (klíčové slovo v oblastech obchodu se pokusil převzít v pražské centrále Ch.Rochette), ale po doznění nejhorších dopadů krize se vrací poměry vlastně ke staré situaci, v níž mají rozhodující slovo čeští vrchní ředitelé. Mimochodem Škodovka za krize v souvislosti s jednáním o získání státní půjčky, vypracovala a prosazovala plán svého postátnění, od čehož si slibovala velké výhody (např. státní zbrojní podnik, Zbrojovka Brno, získával jako státní firma úvěry od státu bez úroků). Zchudlý stát však neměl na tuto transakci prostředky.
Velká hospodářská krize (v ČSR v letech 1930 - 1934) také zmařila dva velké plány Škodových závodů, za nimiž stál hlavně Loevenstein. Zaprvé získat klíčový vliv ve fúzované Anglo - Prago bance, (na těchto projektech se podílela i část našich nejvyšších činitelů jako Masaryk, Beneš, Engliš), která měla tvořit protiváhu proti naší jediné velkobance Živnostenské. Za druhé dovršit dobudování uzavřeného zbrojařského koncernu, k čemuž jí chyběla továrna na výbušniny. Škodovka před krizí a na jejím počátku přes anglické firmy vykupuje akcie Semtína (transakce musela být tajná, protože porušovala dohodu mezi Škodovými závody a Živnostenskou bankou, že žádná společnost nesmí mít více akcií Semtína než druhá), avšak akce nebyla dokončena a za krize musí Škodovka tyto akcie opět prodávat. Naproti tomu Škodovka na počátku krize odrazila pokus Živnobanky zásadně oslabit její pozici. Živno využila nespokojenosti Zbrojovky Brno se skutečně malým podílem na dodávkách z ohromného československého zbrojního úvěru Jugoslávii z roku 1928. Zbrojovka nejen vypověděla smlouvu o tom, že jí při zahraničích zbrojních obchodech zastupuje Škodovka, ale její ředitel Apollo Růžička se překvapivě stává generálním ředitelem ČKD Praha, patřící do koncernu Živnostenské banky, a mluví se o brzké fúzi obou firem, které by vytvořily silný konkurenční podnik. Navíc Zbrojovka Brno, v jejímž představenstvu měli velké slovo čs. generálové, mající přístup ke skladům MNO, začíná tajně sama vyvážet zbraně včetně děl. Škodovy závody využily hrubé chyby Zbrojovky, a sice že pod záminkou, že jde o dodávky do Číny vyvezla jistou výzbroj pro poraženého prezidentského kandidáta v Brazílii, který se pokoušel o puč, čímž porušila klíčovou zásadu vlády: Československé firmy mohou dodávat jen legálním vládám, nikdy povstalcům. Škodovka o tom s doklady informovala ministra zahraničí Beneše, došlo k výměně vrcholového vedení Zbrojovky Brno a zákazu, aby generálové, kteří v jejím vedení pracují mohli disponovat zbraněmi z tzv. augmentačních skladů MNO. Z fúze ČKD a Zbrojovky Brno nic nebylo.
V obchodě s hospodářsky méně vyvinutými zeměmi, zejména na jihovýchodě Evropy a Blízkém východě, působil potíže nedostatek finančních prostředků. Za krize a v období po ní, kdy celý světový obchod přechází v podstatě na clearing (ve stručnosti výměna zboží za zboží), se přitom mění orientace zahraničního obchodu Škodových závodů i celé ČSR. Klesá vývoz na Balkán, protože tamní státy mohly platit v podstatě jen zemědělskými produkty, Československo bylo v agrární produkci až na pár výjimek soběstačné, mělo vysoká agrární cla a nebylo schopno odebírat ohromné zemědělské přebytky z této oblasti. Naopak stoupá export na vzdálené, ba i zámořské trhy (Blízký i Dálný Východ, Jižní Amerika, Indie atd.). I tamní země byly sice důležitým odběratelem strojů a zařízení továren, mostních konstrukcí, vozidel a zbraní, ale často mohly platit jen surovinami, nikoliv devizami, navíc pak žádaly dlouhodobé úvěry, které byly ve státech jako Čína, bojující s Japonskem a zmítaná vnitřními občanskými válkami, silně rizikové. Rozbory Škodových závodů, platné hlavně pro zbrojní dodávky, ale z valné části i pro mírové, ukazují jako jeden z příznivých faktorů pro export to, že jsou podnikem menšího státu, který těžko může aspirovat v některém státě (samozřejmě s výjimkami jako Jugoslávie či Rumunsko) na hegemonnější postavení, takže dodávky z něj nejsou chápány politicky, jak to bývá s dodávkami z velkých mocností. Na druhé straně upozorňovaly na rub této mince: Malý stát jako ČSR (od druhé poloviny 30. let nutností masivního zbrojení finančně zcela vyčerpaný) nemůže poskytnout svým firmám zdaleka takové úvěry a krytí, jaké se staly ve 30. letech takřka nutností.
Na počátku svého zahraničního obchodování měly Škodovy závody zájem jen o suroviny použitelné ve výrobě, jako byly cín, měď, přísady do ocelí atd. Těchto možností však ubývalo a spíše bylo nabízeno zboží, které podnik využít nemohl, jako byla bavlna, tabák, perské koberce nebo ovčí střívka pro výrobu uzenin. Proto si v roce 1935 založily Škodovy závody obchodní společnost Omnipol se sídlem v Praze. Tím, že tato společnost s ručením omezeným nakupovala suroviny, polotovary nebo hotové výrobky svým jménem a na svůj účet, vytvářela i příznivé podmínky pro obchodně- politická jednání s těmi státy, kde existovala různá devizová omezující opatření. Kromě dovozu se Omnipol zabýval vývozem československého zboží, které by jinak výrobci pro nedostatek exportních zkušeností, znalostí mezinárodního trhu a financování, nemohli vyvážet.
Omnipol měl 21 zastoupení v celém světě a jeho zastupitelská síť využívala všechny podnikatelské formy, počínaje jednotlivým zástupcem, přes filiálku a konče obchodními společnostmi. V roce 1938 byl Omnipol změněn na akciovou společnost s kapitálem 10 milionů Kč, rozděleným na 10 000 akcií po 1000 Kč. Zajímavý, byť nedovršený pokus pak podnikly Škodovy závody po Mnichově, kdy z nich odchází francouzský kapitál. Pokusily se formálně převést vlastnictví svých vlastních akcií, s nimiž podnik disponoval, na Omnipol Rotterdam, případně Amsterodam, v domnění, že Nizozemsko zůstane za války neutrální a Škodovka se bude moci prezentovat jako společnost neutrálního státu. Omnipol zůstal i po válce akciovou společností a byl po roce 1948 vyčleněn ze znárodněných Škodových závodů.