Koncern zaměstnával v roce 1930, před dopadem důsledků krize, 17% pracovníků československého kovozpracujícího průmyslu. Počet zaměstnanců překročil 36 000 a bylo dosaženo maximálního fakturovaného obratu 1 631 844 950 Kč. Na stálém zvyšování obratu se podílely zejména lokomotivka, dělovka a automobilka. Oddělení vyrábějící odlitky a výkovky, zařízení pro chemický průmysl a uhelné doly již vykazovaly mírný pokles.
Deset let budovaný koncern vytvořil uzavřený komplex metalurgicko strojírenských výrobních kapacit. Finance tvořilo 225 milionů akciového kapitálu, 620 milionů rezervních fondů, bilanční hodnota budov, strojů a zařízení činila 560 milionů Kč a hodnota pozemků dosahovala 65 700 000 korun. Rok 1929 skončil ziskem převyšujícím 60 milionů korun.
V posledních letech konjunktury tvořily koncern tyto hlavní závody: v Plzni (ocelárna, slévárna, kovárna, lisovna, lokomotivka, automobilka, strojírna, továrna na ozubená kola, továrna na přesnou mechaniku, zbrojovka a další), v Doudlevcích ( elektrotechnická továrna, mostárna a plechárna), v Nýřanech (dílny na plnění střel a elektrárna), v Bolevci (střelnice). V Praze na Smíchově (slévárna a strojírna), v Hradci Králové (slévárna, strojírna, kotlárna, mědikovárna), v Mladé Boleslavi (automobilka), v Hrádku u Rokycan (ocelárna, válcovna), v Brně (elektrotechnická továrna), v Komárně (loděnice), v Dubnici nad Váhom (dělovka , muniční továrna), v Letňanech u Prahy (továrna na letadla AVIA), v Adamově (železniční brzdy, munice). Dále vlastnily Škodovy závody uhelné doly v Čepirozích a Záhořanech, vápenku a lomy ve Zdicích a řadu dalších akciových společností jako Konstruktiva, Československá letecká společnost, Kablo v Kladně, pozemky, obytné domy pro úředníky a dělníky v Plzni, Praze, Hradci Králové, léčebné ústavy, ozdravovny pro mládež (Střelské Hoštice) a další domy a pozemky v Praze.
V roce 1931 se prohlubující hospodářská krize projevuje i ve Škodových závodech. Nepříznivé finanční situace na domácím i zahraničním trhu vyvolaly značné finanční potíže. Škodovy závody byly vlastně po celé meziválečné období zadlužené a jejich dluhy rostly. To ale bylo způsobeno mohutnou expanzí koncernu, získáváním nových a nových společností, výstavbou závodů, takže ve skutečnosti podnik bohatl, ovšem nedostatek volných financí a stále rostoucí závazky zůstávaly hrozbou. Po neúspěšném jednání s československými bankami musel přijít v souvislosti s už zmiňovaným jednáním o francouzskou půjčkou Československu až výslovný nátlak francouzské vlády, která přiměla československou vládu, aby v rámci této transakce v prosinci 1931 uzavřelo ministerstvo financí se Škodovku smlouvu o státní půjčce ve výši 250 milionů korun při 6,5% úroku a opčním právu státu na nově vydané akcie podniku. Stát, sám zápolící s nedostatkem financí, ale tohoto práva prakticky nevyužil a Škodovy závody jej pak ve třicátých letech marně žádají, aby převzal nedostavěnou zbrojovku v Dubnici nad Váhom a za další dodávky platil, či aby od společnosti odkoupil Čs. leteckou společnost.
Krize vyvolala nejistotu v oblasti zahraničního obchodu a zejména obavy o zaplacení pohledávek v exportu. Většina států chránila svůj trh a měnu tím, že zvyšovala celní přehrady a omezovala volný pohyb deviz, což mělo za následek drastická omezení zahraničního obchodu. Ten přechází na tzv. clearing (v podstatě výměnu zboží za zboží) a v tomto případě se projevil limitující faktor malého československého státu, navíc do valné míry v rámci možností účelově budovaného jako soběstačný v průmyslu i zemědělství. Tomu se musel přizpůsobit i koncern především snižováním počtu pracovníků. V květnu 1931 pracovalo v koncernu 21 832 dělníků a 6 426 úředníků. a koncem roku to bylo 19 050 dělníků a 4 889 úředníků.
V druhé polovině roku 1933 docházelo k pomalému překonávání hospodářské krize, ale československý průmysl prožíval jako celek ještě depresi vlastně až do Mnichova (ještě roku 1937 není dosažena v čs. průmyslu předkrizová úroveň a následný rok byl vzhledem k Mnichovu anomální). Škodovy závody očekávaly oživení, vyvolané zahraničními objednávkami a tím i východisko z obtížné situace. Nemalou naději jim dávalo zostřování mezinárodního napětí a počínající zbrojní konjunktura. Ovšem v roce 1933 měl koncern včetně automobilky v Mladé Boleslavi za krize vůbec nejnižší vyfakturovaný obrat (595 milionů korun, oproti 1. 635 milionům v roce 1930). Krize se pak v čs. průmyslu výrazně podepsala drtivým snížením, až zastavením investiční činnosti, což se nepodařilo do války dohnat. (V letech 1920 - 1930 investovaly přitom Škodovy závody do svých podniků a závodů 1 083 milionů korun - jen v roce 1929 284 milionů - a výrazně, mnohdy řádově, tím předehnaly veškerou domácí konkurenci, včetně ČKD.) Po obsazení zbytku českých zemí Němci, jejich odborníci konstatují, že ve Škodovce - ačkoli je v tomto směru mezi podniky tzv. protektorátu snad nejlépe - se běžně pracuje na dvacet let starých i starších strojích, zatímco v Německu se strojní park běžně modernizuje po 4 - 5 letech. Došli též k závěru, že pracovní kázeň a produktivita ve Škodovce, ač je na tom opět z českých podniků snad nejlépe, se pohybuje okolo 80% německé.
V roce 1934 konstatovalo vedení Škodovky, že důsledky hospodářské krize lze v koncernu považovat za překonané, k čemuž nemalou měrou přispěly značné dodávky zbrojního materiálu jak pro československou armádu tak i pro armády malodohodových spojenců. Pomocí obchodních organizací, které Škodovka udržovala i v době krize, zvýšila Škodovka právě zahraničními dodávkami zaměstnanost i výrobu. V témže roce se 17. února podařilo i pod masivním nátlakem našeho exportního průmyslu v čele se Škodovými závody prosadit devalvaci nadhodnocené koruny snížením jejího zlatého obsahu o šestinu na 37,15 mg ryzího zlata. K druhé devalvaci pak došlo v říjnu 1936. Obojí ale bylo dílem kompromisu a pod nátlakem bank přišly devalvace pozdě a v omezeném rozsahu, takže nepřinesly pro podlomený vývoz státu očekávaný výsledek.
V té době byla zahájena přestavba části adamovského závodu na muniční továrnu. Přestavba trvala do roku 1938 a pokračovala po delším přerušení i za německé okupace. O rok později, v roce 1935, se rozběhla výstavba zbrojního závodu v Dubnici, která byla v roce 1931 vzhledem k nedostatku financí přerušena.
V druhé polovině třicátých let došlo k některým důležitým změnám ve vedení koncernu. Po v dubnu 1934 zesnulém J. Šimonkovi se stává prezidentem správní rady K. Loevenstein, který si k této funkci ponechává (do 7. prosince 1937) i post generálního ředitele. Jeho výjimečné postavení se projevilo i ve změnách organizačního řádu, kdy jsou nejprve všechny vrcholové pravomoce v podniku rozděleny mezi prezidenta správní rady a generálního ředitele a od prosince 1937 přeneseny na prezidenta správní rady. Loevenstein byl ale přes svůj relativně mladý věk od roku 1936 smrtelně nemocen, koncern řídí převážně z lůžka na svém zámečku v Dobřenicích a symbolicky okolo anšlusu Rakouska Německem v roce 1938 umírá (v noci z 2. na 3. února). Jeho predestinovaný nástupce Vladimír Fiala musel roku 1936, kdy se prozradilo, že podepsal některé provize vysokým malodohodovým činitelům a byl mu zakázán vstup do Jugoslávie a Rumunska, přejít do funkce formálně emeritního náměstka generálního ředitele (z níž ovšem dále z pozadí řídil řadu obchodů, byť do této oblasti stále silněji už od krize zasahoval francouzský ředitel Ch. Rochette) a další určený nástupce ing. Fried dal vzhledem ke svém „neárijskému“ původu a německé hrozbě přednost odjezdu do USA, kde zastupoval Škodovku. Novým generálním ředitelem se tak stal v prosinci 1937 centrální (výrobní) ředitel Vilém Hromádko. Když byl po Loevensteinově smrti zvolen Hromádko prezidentem správní rady, byl generálním ředitelem jmenován ing. Adolf Vamberský. Mezi odborníky se soudilo, že zejména Hromádko, úzce zaměřený technik se zásluhami na zavedení normalizace a racionalizace výroby ve Škodových závodech, nemohl zdaleka Loevensteina nahradit.
Nastalé zlepšení hospodářské situace mělo vliv i na nálady na pražské burze. Kurz akcií Škodovky se stal měřítkem hospodářské situace a stoupání jejich kurzu ovlivňovalo i akcie jiných podniků. Škodovácké akcie patřily k tzv. kulise, byly ovšem brány jako výrazně spekulativní papíry, s rychlými pohyby kursu, takže např. jisté banky vylepšovaly platy svým zaměstnancům tím, že jim s jejich svolením nakupovaly akcie Škodovky když stály nízko a po jejich vzestupu je prodávaly. Byly pochopitelně označovány jako cenné papíry, jejichž pohyb měl vliv na chování burzy. Tento charakter si udržely až do roku 1938 a byly vždy středem pozornosti burzovních makléřů.
Pro Škodovku byla léta krize velmi složitým obdobím i když její situace nebyla zdaleka tak kritická jako tomu bylo zejména v lehkém exportním průmyslu (sklářství, textil, papír, bižuterie) zejména v českém pohraničí, či průmyslu hutním na Ostravsku, Třinecku či Kladensku, anebo ve slabších a méně technicky rozvinutých závodech na Slovensku. Zejména české pohraničí se z důsledků krize vlastně vůbec nevzpamatovalo.
Výrazné překonání krize přinesla Škodovým závodům vskutku zbrojní konjunktura. Její podíl v podniku výrazně od vzniku ČSR klesal až do sklonku dvacátých let, avšak od poloviny let třicátých zbrojní výroba zase začíná převyšovat mírovou výrobu. Hlavně od let 1936-37 má podnik takové množství poptávek, že je musí odmítat, anebo udávat několikaleté termíny dodávek. (Už v roce 1936 musela Škodovka převést některé objednávky do příštího roku, přičemž jejich příliv se v roce 1937 zvýšil o dalších 39%.) Pro koncern je takový vývoj příznivý i proto, že zbrojní obchody byly výrazně ziskové, zatímco více než polovinu mírových artiklů prodává podnik i v té době vlastně pod výrobní cenu (do níž ovšem ve svých interních rozborech započítává i procentový podíl na rozsáhlých celokoncernových nákladech provozních, administrativních atd.). Někdy byla taková situace řešena v dohodě se státem, kterému v roce 1936 odmítly už všechny státy, včetně nejbližšího spojence Francie, novou půjčku, jíž při značném zbrojení potřeboval, a který nyní zoufale sháněl devízy. Došlo proto kupř. k dohodě, že Škodovy závody dodají do Indie řadu lokomotiv za dumpingové ceny, odevzdají státu získané devizy a republika za to - ovšem v korunách - proplatí nejen získanou cenu, ale i rozdíl do plné hodnoty, ba mírný zisk. Koncern po Mnichovu a za okupace Mnichovský diktát v roce 1938 a zábor pohraničních oblastí znamenal řadu komplikací v majetkových poměrech koncernu. Posunutím hranic okleštěné Česko-slovenské republiky do vnitrozemí se dostal plzeňský závod do jejich těsné blízkosti, což bylo německým strategickým záměrem. V zabraném území se ocitly Nýřany a s nimi elektrárna ležící v jejich katastru, kterou zásoboval uhlím důl Krimich II v Tlučné, ležící na českém území. Rovněž muniční továrna u Nýřan na pozemku bývalého Zieglerova dolu byla v obsazeném území. V zabraném pohraničí zůstal elektrotechnický závod Kontakt v Chomutově, a důl Hrabák v Čepirozích. Maďarsko obsadilo o něco později loděnici v Komárně. Hlavní výrobní kapacity však zůstaly nedotčeny. Koncem roku 1938 bylo v koncernu zaměstnáno 49 821 pracovník. (42 676 dělníků a 7 145 úředníků). Problémy vyvstaly i se zbraněmi vyrobenými pro československý stát, který o ně nyní ztratil zájem. Vláda dala Škodovým závodům povolení hledat si kupce v cizině, včetně Německa a koncern proto na přelomu let 1938 - 39 jedná o jejich prodeji i s německou organizací AGK (Ausfűhrgemeinschaft fűr Kriegsmaterial) a vzhledem k pozdějšímu vývoji samozřejmě zbraně nakonec udává, ovšem aniž by mu byly plně uhraženy. Stojí za zmínku, že vedení Škodovky, včetně jeho francouzských členů do jejich odchodu na přelomu let 1938-39 (zejména Ch. Rochette) bylo zastáncem další orientace na Západ a podnik iniciativně - bohužel marně - projednává, aby okleštěnému Československu byly poskytnuty v souvislosti s Mnichovem Velkou Británií a Francií slíbené úvěry. Na druhé straně prezident správní rady V. Hromádko, který začínal svou kariéru v ruské části Polska a za první světové války vedl zbrojní závod v Taganrogu, kde pracovalo hodně českých zajatců, se z původního konzervativce spolupracujícího s bělogvardějskou emigrací změnil v příznivce všeho sovětského. Podporoval nejen zbrojní dodávky do SSSR, ale v létě 1939, už po okupaci českých zemí, nabídl za pobytu v Moskvě osobně Stalinovi, že bude pracovat pro Sověty, přičemž ovšem odmítá jakékoli odměny. Tvrdí se, že předal Sovětům řadu důležitých dokumentů a patentů. Stalin se mu po válce odměnil tak, že jej nechal vřelými slovy pozdravovat a Hromádko pak po osvobození je nejen v čele správní rady Škodových závodů, ale i předsedou Čs. svazu průmyslu a z čelných funkcí je odstraněn už jako důchodce až v padesátých letech. Od počátku roku 1939 byl akciový kapitál koncernu Škoda ve výši 220 milionů Kč, rozdělený na 687 000 akcií, formálně a na krátkou dobu v českých rukou. Ze Schneiderova balíku, který tato firma na přelomu let 1938-39 vzhledem k vývoji mezinárodní situace prodává (oficiálně byla rezignace francouzských zástupců přijata správní radou 21. února 1939), převzalo pod výrazným vlivem státu vytvořené konzorcium Zbrojovka Brno (v podstatě státní podnik) 210 000 akcií (za něž mj. předala své zbrojní patenty, na jejichž základě byl za druhé světové války vyráběn proslulý lehký kulomet Bren) a Omnipol (vlastně Škodovka, která mj. přepouští společnosti L´ Union Européenne při této transakci své akcie Warszawske Wytvórnie Kabli) 105 000 akcií. Další větší partie těchto cenných papírů měla Anglo-Prago banka, která byla od počátku třicátých let po Živnobance hlavním finančním ústavem Škodovky, Pražská úvěrní banka a Živnostenská banka. Zbytek byl rozptýlen mezi drobnější akcionáře. Československé kapitálové skupiny tak držely téměř 400 000 akcií a měly možnost se podílet na řízení podniku. Dne 15. března 1939 byl zbytek českých zemí okupován a zřízen Protektorát Čechy a Morava. Po poslední mimořádné schůzi správní rady, která se konala 14. března, došlo dne 20. března k formálnímu převzetí koncernu německou správou a jeho postupnému zapojování do řízeného hospodářství a válečné ekonomiky. Válečné hospodářství bylo také nejvhodnějším prostředkem jak ovládnout československou ekonomiku a včlenit jí do německého průmyslu. Vytvoření protektorátu umožňovalo přesun českého kapitálu do německých rukou. V případě kapitálové skupiny Škoda-Zbrojovka Brno to znamenalo, že byl získán dřívější státní podíl na Zbrojovce (80% akcií držel stát) a poněvadž ta měla po převzetí Schneiderových akcií ve Škodovce rozhodující slovo ve vytvořeném zbrojním konsorciu, vytvořil se tím i kontrolní vztah vůči koncernu Škoda. Kontrolní balík, který spravovalo ministerstvo financí, převzaly pak do své správy německý těžký průmysl reprezentovaný společností Vereinigte Stahlwerke a berlínská velkobanka Dresdner Bank. Podotkněme, že transakce převodu akcií do německých rukou se setkala u vedení Škodových závodů s velkým odporem a řijalo ji s výslovným písemným protestem až když německé vojenské velení, které v prvých dnech okupace podnik spravovalo a další němečtí vyjednavači prohlásili, že jinak se stane ze záležitosti „věc říšského zájmu“ a společnost bude prostě prohlášena za německý státní majetek. Řekněme si dále, že podle odhadů začleněním koncernu do německé výroby vzrostla podle zahraničních odhadů její zbrojní kapacita o více než 20%. Němci prosadili ihned změny ve správní radě a vyhradili si právo rozhodovat o důležitých záležitostech obou společností ve výkonném výboru, který také ovládli. Předsedou tohoto výboru byl ředitel pražské německé banky Bőhmische Escompte-Bank. Úřadující člen, zastupující německý těžký průmysl měl příkaz k tomu, aby provoz Škodovky byl zastaven, stroje a zařízení demontovány a zčásti převezeny do Tyrol a zčásti do metalurgického kombinátu VOEST v Linci, který patřil k Hitlerovým oblíbeným závodům s velkou perspektivou. Německému průmyslu šlo o to zbavit se nepohodlného konkurenta - Škodových závodů. V květnu 1939 přijel do Prahy z Vídně bývalý zástupce Škodovky v Rumunsku Bruno Seletzky a upozornil prezidenta správní rady ing. V. Hromádka a generálního ředitele ing. A. Vamberského na plán likvidace Škodovky. Nabídl se, že jako protiváhu držitelům gesce nad Škodovkou získá svého přítele, v té době generálního ředitele německé filmové společnosti Tobis-Klangfilm v Římě, Alberta Gőringa, nevlastního bratra Hermanna Goeringa. Ten pak v létě roku 1939, již jako obchodní ředitel Škodovky zejména pro balkánské státy prosadil přes značný odpor předsedy výkonného výboru barona von Ludinghausena, aby byly akcie brněnské Zbrojovky a Škodových závodů převedeny dne 28.srpna 1939 na Reichswerke Hermann Goering A.G., které nebyly vedeny snahami o likvidaci konkurence jako sdružení německého průmyslu, ale měly zájem o co největší rozšíření svého průmyslového imperia. Hlavním důvodem pro neuskutečnění likvidačních záměrů bylo blížící se vypuknutí druhé světové války. Poznamenejme, že A. Goering vystupoval za války jako tajný antinacista a zachránil varováním některé české pracovníky před zatčením, takže po válce byl národním soudem v Praze osvobozen. Nacisté přitom i ve Škodovce zavedli při řízení tzv. „vůdcovský systém“. Formálně se to projevilo tak, že Hitler schválil H. Gőringa jako „vůdce“ HGW a tím i Škodovky, H. Goering ze své „vůdcovské“ pravomoci zase jmenoval svým zastoupujícím „vůdcem“ těchto podniků generála letectva von Bodenschatze, který jmenoval další nižší „vůdce“. Za okupace se podařilo Němcům získat nejprve 47 978 akcií nákupem na volném trhu a násilným odkupem od některých pražských bank. Roku 1941 přitom zvýšili akciový kapitál Škodových závodů z 220 na 687,5 milionů korun a to prostým nakolkováním akcií na vyšší hodnotu. Postupně pak získali v letech 1942 a 1943 další akcie nuceným výkupem od českých akcionářů. Sem patří mimo jiné výkup 81 000 akcií od Omnipolu Praha, které byly převedeny na nově vytvořenou HGW ovládanou jakousi holdingovou společnost Waffen-Union Škoda-Brűnn, spravující obě největší české zbrojní společnosti a jejich koncernové závody a firmy, včetně zahraničních. Německá držba koncentrovaná v této společnosti dosáhla nejvyššího počtu 173 084 akcií, t.j. asi 26% celého akciového kapitálu. Tyto nákupy akcií se staly po osvobození neplatnými na základě dekretu prezidenta republiky ze 16.5. 1945 o neplatnosti majetkových převodů, uskutečněných pod nátlakem za okupace. Škodovy závody byly páteří koncernu, který zahrnoval Zbrojovku Brno (nacisté je určili jako svého druhu firmu řídící) a je pozoruhodné, že tato holdingová společnost měla pouze nevelký počet akcií, takže její vliv pramenil z mocenských příčin nikoli z kapitálové účasti. Je to školský příklad menšinové účasti s rozhodujícím vlivem. Podle stavu k 31.prosinci 1941 bylo takovéto rozdělení akcií: Zbrojovka Brno 30,54% (řízená ovšem nadále jako státní podnik, kde Němci pokládali svůj řídící vliv jako dominantní), Omnipol a.s. 15,27%, Reichswerke Hermann Gőring 6,98%, Agrární banka 1,16 %, Živnostenská banka 2,62%, Pražská úvěrní banka 2,91%, Česká eskomptní banka 0,73%, drobnější akcionáři 39,79%. Takovéto rozvržení akcií se udrželo v přibližně stejném poměru i v roce 1944. V té době patřilo ke koncernu Škodových závodů 43 podřízených podniků, z nichž 10 bylo v Protektorátu Čechy a Morava a 33 mimo toto území. Dále zde bylo 8 minoritních akciových účastí, z nich 5 v podnicích se sídlem v protektorátu. Začlenění Škodových závodů do Hermann Gőring Werke také přineslo jednu zvláštnost. Ve vedení podniku byli vysocí funkcionáři SS (byť patřící do tzv. hospodářské skupiny při SS), např. prezident správní rady W. Voss byl SS Gruppenfűhrer, šéf Abwehru při HGW Rolf Reiner byl dokonce Obergruppenfűhrerem a SS si přitom stěžovala, že je odstrkována při vyzbrojování a Škodovka zase na to odpovídala, že je omezována německými úřady ve vývoji a nucena vyrábět převážně německé typy. V letech 1941 - 42 se proto Voss obrátil na Reichfűhrera SS H. Himmlera s návrhem, aby se Škodovy závody staly zbrojovkou SS, což Himmler nadšeně schválil. Plán sice zůstal nezavršený, ale přispěl k tomu, že Škodovy závody byly brány u německých míst s daleko větším respektem. K tomu ostatně pomohlo i velmi kladné hodnocení samotného Hitlera, jenž po porážce Francie napsal Vossovi děkovný list, zdůrazňující, jak se na tom velmi podílely právě české zbraně „od nejmenšího až do nejtěžších kalibrů“. Škodovým závodům, resp. jejich německému vedení, je proto též po útoku na SSSR nabízeno, aby si zde vybraly podniky, které jim po vítězství budou přiděleny. Za války se však některé zahraniční filiálky a zastupitelstva Škodových závodů nepodřídily německému vedení. Nejdůležitějším byl případ íránských zastupitelství, které se (i vlivem v této zemi pracujícího čs. odbojáře a vysoce postaveného zpravodajce Hicke-Stoje přihlásili k poslušnosti londýnské emigrační vládě (kde se za generálního ředitele Škodovky prohlásil pozdější emigrační ministr Eduard Outrata z titulu toho, že tuto funkce pár dní vykonával ve zmatených časech sklonku druhé čs. republiky, kdy formálně stát převedl Škodovku do vlastnictví státní Zbrojovky Brno, jejímž byl Outrata generálním ředitelem). Íránské společnosti Škodových závodů pak nemálo pomohly při financování čs. emigrační vlády, budovaly pro spojence kulometný závod atd. Německé vedení Škodovky se snaží situaci změnit., když do Íránu posílá české pracovníky pražské centrály (ing. Petr, Pštross-Šafařík) a další, kteří se snaží přimět tamní filiálky k poslušnosti novému protektorátnímu vedení, avšak tato akce byla zmařena, když v srpnu 1941 byl starý šáh Rezá Pahlaví, projevující proněmecké sympatie, svržen, na trůn nastupuje jeho probritsky orientovaný syn a v zemi jsou rozmístěny britské a sovětské jednotky. Na osudech akciové společnosti Škoda Brasileira, založené v roce 1937 si můžeme ozřejmit situaci jiných podobných společností, působících v zahraničí v neutrálních státech jako Argentina, nebo v zemích, které v dalších válečných letech podporovaly válečné úsilí Spojenců. Škoda Brasileira zaměstnávala několik desítek pracovníků, Čechů a Slováků a místních obyvatel. Krátce po založení akciové společnosti vzniká jako dceřiná společnost firma Omnipol Brasileira. Za protektorátu se jejich situace značně zkomplikovala. Bylo nebezpečí, že obchodní spojení budou přerušena a převody peněz z Brazilie posílí hospodářskou pozici okupantů. Proto se vedení snažilo blokovat pohledávky, aby nedošlo k transferu peněz do protektorátu a naopak Škodovy závody postupují své pohledávky firmě Škoda Brasileira. Z těchto peněz došlo k založení dílny. Protože vedení brazilské společnosti se dostalo do rukou protinacisticky zaměřených osob, rozhodli se Němci, kteří již měli Škodovku pevně v rukou, dosadit na místo českého ředitele Němce. Když tento zákrok nebyl účinný pro protiněmecké smyšlení většiny osazenstva, vysílají nacisté v létě 1941 hitlerovského agenta Englinga, který působil v době Francova puče ve Španělsku. Ten byl vybaven plnými mocemi ze Škodovky a měl převést brazilské zastupitelství pod německou kontrolu. Podává na ředitele ing. Pokorného žalobu pro zcizení protektorátního majetku. Její projednání přerušilo vypovězení diplomatických styků Brazilie Německu, po kterém dal ing. Pokorný agenta Englinga zatknout. Brazilská Škodovka se poté pokouší ve své dílně zavést výrobu ručních granátů. V roce 1942 uznává Škoda Brasileira emigrační vládu v Londýně, jejíž orgány sledují a částečně využívají její činnost. V srpnu 1942 vypovídá Brazilie válku státům Osy. Podniky, které jim náležely byly obsazeny a nařízena jejich likvidace. Tehdy se dostala i Škoda Brazileira na černou listinu a bez vědomí a proti pozdějším protestům velvyslanectví Spojených států byla nad ní vyhlášena nucená správa. Ta trvala od března 1943 do počátku roku 1944. Po válce se zdálo, že se obchodní styky s Brazilií budou rychle rozvíjet, ale při reorganizacích našeho průmyslu na sklonku čtyřicátých a počátku padesátých let bylo zastoupení Škodovky zredukováno na jedinou místní firmu, která zastupovala Škodovku a další československé podniky s různými výrobky ve státech Sao Paulo a Triangulo Miniero. V roce 1939 byly Škodovy závody přinuceny uzavřít nájemní smlouvu s německou vojenskou správou, kterou zastupovala berlínská firma, o převzetí dříve čs. státní vojenské muniční továrny v Poličce a tím příjmout odpovědnost za výrobu v závodě, který byl vybudován počátkem 20. let na rozloze 56 hektarů pro československou armádu. Poličsko bylo postiženo mnichovským záborem jako poslední německá enkláva dne 10. 10. 1938. Při určení demarkační linie šlo jasně o německou snahu získat tuto muniční továrnu. Po šesti týdnech se demarkační linie upřesnila a Polička se vrátila na české území. V roce 1945 převzala závod opět vojenská správa. Během války byly Škodovy závody přinuceny, aby do zbrojních investic vložily z vlastních prostředků miliardy korun. Šlo zejména o rozšiřování plzeňských zbrojních provozů, výstavbu tzv. Avie II atd. V roce 1941 byla zahájena výstavba slévárny lehkých kovů pro letecký průmysl v Plotišti u Hradce Králové. Tento závod (tzv. LGK), kde pracovalo 1762 zaměstnanců byl v roce 1945 připojen k závodu Škoda v Hradci Králové a byla zde zahájena výroba mostních konstrukcí. Rovněž poblíž Hradce Králové byla v roce 1944 zahájena výstavba závodu v Račicích, který měl vyrábět tanky. Nebyl však dokončen a budovy byly po roce 1945 využívány jako skladiště. Škodovy závody byly nacisty přinuceny přebírat řízení výroby i v atypických provozech, jakým kupř. byla štěpírna slídy (pro okénka v letadlech) u Tábora, tzv. Glimmerspalterei Tabor, kde pracovali i vězni z koncentračních táborů. V druhé polovině války získala Škodovka elektrotechnickou firmu a. s. Chaudoir - Křižík. Nařízením Slovenského štátu z roku 1940 bylo Škodovým závodům uloženo, buď své závody na Slovensku přeměnit na slovenské společnosti, nebo zde zřídit reprezentace. Vedení Škodovky se rozhodlo pro zřízení reprezantací pro Slovensko od 1. 1. 1941 se sídlem v Dubnici nad Váhom a v Bratislavě. Škodovy závody dostaly během války do správy i některé nové slovenské závody - v onom v Trenčianských Biskupicích se kupř. vyráběla úsporná letadla typu Kauba. V jejich hlavním podniku v Dubnici se prováděla část výroby a montáž děl a laborace munice. V dubnu 1945 zničili někteří fanatičtí němečtí zaměstnanci vedení ředitelem Sonnewendem (původně se v ČSR jmenoval Rybnicek) za pomoci ustupujících německých jednotek, podzemní část dubnické zbrojovky i muničku (podobný osud potkal i zbrojní provozy Škodovky v Adamově). Po znárodnění byl závod v roce 1950 vyčleněn ze Škodových závodů v Plzni.