Obrázek

Ing. Emil Škoda

(18. listopadu 1839 - 8. srpna 1900)

Narodil se jako nejstarší syn z druhého manželství doktora Františka Škody, uzavřeného v únoru roku 1839 s dcerou bohatého plzeňského mlynáře Janou Říhovou . Po smrti matky (1854) se rodina stěhuje do Chebu. Zde dokončuje Emil studium na reálce. Nerad, umožňuje otec synova studia na německé technice, neboť lékařské povolání bylo u Škodů ve větší vážnosti, než "umouněné" strojírenství.
Po absolvování čtyř semestrů odjíždí, pro technické vědy zaujatý syn, k dokončení vysokoškolského vzdělání do Karlsruhe. V roce 1859 odchází jako jednoroční dobrovolník rakouské armády do války Sardinie a Francie proti Rakousku v Itálii. Odtud se vrátil s chronickým onemocněním žaludku, které jej trápilo po celý život. Po absolvování techniky zůstává na zkušené v Německu, a to ve strojírenských závodech v Saské Kamenici a později v Brémách, kde jej v roce 1866 zastihlo vypuknutí prusko-rakouské války. Jako příslušník nepřátelského státu musel během 48 hodin opustit Německo. Vrátil se domů, jak si to již dávno přál otec, který mu ještě za jeho nepřítomnosti sjednal místo vrchního inženýra v nově vybudované strojírně hraběte Valdštejna v Plzni. Dvacetisedmiletý inženýr se stal ředitelem. Byl plně zaujat řízením závodu, zaváděním nových výrob i obchodní činností. To mu však nebránilo v pěstování své zamilované myslivosti v revírech, patřících jeho otci. Spory se zhrzenými čekateli na koupi strojírny, mezi které patřil zejména František Belani, přivedly Škodu k ráznému kroku. Nabídl hraběti, že odkoupí za 167 000 zlatých v té době nepříliš prosperující továrnu. Hrabě souhlasil, ale dr. Škoda odmítl k tomuto účelu poskytnout synovi část dědictví po matce. Teprve na přímluvu svého bratra, profesora Škody z Vídně, který dal synovci k dispozici vlastní kapitál, svolil k své finanční pomoci.
Škodova strojírna, na rozdíl od konkurentů v Plzni, přestála krizi na poč. 70. let především díky solidnímu finančnímu základu. Na pozemcích v místech dnešního divadelního skladiště a v Poděbradově a Kollárově ulici, začaly růst budovy dílen a kanceláří. Inženýr Škoda tu trávil celé dny. Při práci na spěšných zakázkách přespával v kanceláři. Dělníkům, aby neztráceli čas, nechával donášet na pracoviště jídlo z hostince. Nebyl-li spokojen s něčí prací, přetáhl jej i holí. Aby měl Škoda do své továrny co nejblíže, najal si pokoj s výhledem přímo na ni v domě zámožného povozníka a právovárečníka Hahnenkamma, jehož vozový park s 200 koni soutěžil se stále se rozšiřující železnicí. Seznámil se s jeho dcerou Hermínou a sňatkem získal stotisícové věno, které pomohlo překonat důsledky rakouského hospodářského krachu. Paní Hermína Škodová, rezolutní dáma, patřící k plzeňské německé společnosti, přenechávala výchovu dětí německým vychovatelkám. Škodův volný čas se dělil mezi hony se svým myslivcem a psem Čertem (oba měli výsadní postavení) a překládání prací francouzského historika Taina do němčiny.
V roce 1874 koupil Škoda od zadlužených sourozenců manželky pozemky v Doudlevcích, kde později vybudoval nejmodernější cihelnu v západních Čechách. V osmdesátých letech zřídil také v místech dnešní nemocnice střelnici pro zkoušky děl.
Po padesátce se u inženýra Škody začaly projevovat důsledky duševního a tělesného vypětí. Vyčerpávaly ho boje o prosazení svých ocelových hlavní polních děl s bronzem, který nechtělo opustit konzervativní velení rakouské armády, což způsobilo velké potíže při získávání vojenských zakázek. Neprospívaly mu ani spory se spolupracovníky a rozhazovačnými příbuznými. Potíže a bolesti se zvětšovaly a lékaři doporučovali pro uklidnění cestování, zejména na jih a po moři. Jako člen správní rady rakouského Lloydu, mohl Škoda při cestování detailně prohlížet lodě a vyjadřovat se k možnostem zlepšení kvality zařízení i organizace společnosti.
Politicky se nijak neangažoval. Prohlašoval veřejně, že pro politiku nemá vzdělání ani povahové vlastnosti. V sociální oblasti uvažoval poměrně moderně. Svědčí o tom sociální a penzijní pojištění, které pro své zaměstnance založil koncem 70. let. Nabídku na povýšení do baronského stavu dosti nezdvořile odmítl, což mu vyneslo další nelibost ve vládních kruzích, a tak se stal členem vídeňské panské sněmovny a držitelem několika vyznamenání až na sklonku svého života, v roce 1899.
Několik měsíců po tomto jmenování byl nucen z finančních důvodů na nátlak bank přeměnit svůj stále rostoucí podnik v akciovou společnost, ve které se stal držitelem více než 50% akcií, presidentem a generálním ředitelem. Tato, pro něj velmi bolestivá přeměna rodinného podniku se uskutečnila velmi neokázale a rychle v salonku dnešního hotelu Slovan. Jako generální ředitel akciové společnosti se zúčastnil pouze tří zasedání správní rady. Dne 8.srpna 1900 umírá v kupé vagonu při cestě vlakem z lázní ve Štýrsku.
Pohřeb v Plzni byl velmi honosný. Zúčastnila se ho většina z více než čtyř tisíc pracovníků jeho závodu a tělo zakladatele bylo uloženo k věčnému odpočinku v zasklené rakvi v hrobce na Mikulášském hřbitově. Na rozdíl od rozsáhlých článků novin, nevěnoval demokratický tisk této události jedinou řádku.