Ing. Vilém Hromádko

(1881 - 1959)

Průmyslovou školu v Přerově absolvoval v roce 1898 a krátce nato zamířil na východ, do Polska, kde se nabízely lepší možnosti uplatnění. Po řadě míst v Polsku, kde se seznamoval s výstavbou průmyslových podniků zakotvil v továrně vyrábějící obráběcí stroje pro ruský průmysl. Carské Rusko v té době takovou továrnu postrádalo. Mladý technik byl v Rusku stále častěji, když dohlížel na montáž dodaných strojů. Nejdéle pobýval v Petrohradě, kde po tři roky organizoval výrobu ve zbrojních závodech. Během pobytu složil inženýrské zkoušky na Petrohradském polytechnickém ústavu.
Když v roce 1914 vypukla světová válka, stěhoval se ruský průmysl dále od západní hranice. Viliam Francevič, jak mu Rusové říkali, řídil převoz továrny na jih do Taganrogu. Rychle tam obnovil výrobu a z řad rakouských zajatců vyhledal Čechy na práce v dílnách. Měl na starosti přesun a obnovení produkce továren z Pobaltí. Při tom neustále pomáhal našim lidem jak mohl. Zakrátko se stává uznávanou autoritou v nejvyšších ruských kruzích v oboru řízení zbrojní výroby. Jeho péče o krajany neochabuje, opatřuje českým zajatcům vhodné zaměstnání, podporuje finančně i jednáními s ruskými úřady vznik československých legií. Vydatně mu v tom pomáhá i jeho manželka. Je přesvědčen, že spravedlivá slovanská věc a Rusko zvítězí. Z jeho peněz, na kterých ostatně nikdy nelpěl a sbírek krajanů byla financována i Masarykova činnost v zahraničí.
Po revoluci v roce 1917, v době občanské války, se vrací Hromádko do Prahy, aby zde organizoval obchodní kontakty českých firem s jižním Ruskem. Již v roce 1920 zakládá v Rostově na Donu a Novorossijsku rusko-české obchodní komory. Je však bolševiky zatčen a uvězněn v Moskvě. Krátce předtím zemřela jeho žena na tyfus v Terstu při cestě do vlasti, kam se vracela se synem. Na zákrok ministra zahraničí dr. Eduarda Beneše byl Hromádko po čtyřech měsících z vězení propuštěn. Vrací se do Prahy a zakrátko je opět v Zakavkazsku, kde se jako generální konzul pokouší o rozvoj obchodu s naší republikou. Jeho optimismus a vytrvalost však nepřekonaly nepříznivé politické klima.
V roce 1921 se vrací do republiky a nabízí své služby Škodovce. Je přijat jako zástupce ředitele lokomotivky v plzeňském závodě a současně řídí mechanické provozy. Tehdejší stav Škodovky vystihuje jeho zpráva. „Závody jsou na velmi nízké technické úrovni a organizace je velmi špatná. Způsob výroby je řemeslný a záleží jedině na schopnosti dobrých dělníků, kteří si své zkušenosti chrání a tají před ostatními. Nejsou správné výkresy, záznamy atd.“ Provádí proto radikální změny. Prosazuje zavedení tolerančního a normalizačního systému ve výrobě. »Otec normalizace« ve Škodovce se stává později zakladatelem Československé normalizační společnosti a jí zavedená lícovací soustava byla základem pro mezinárodní systém ISA. Zavádí se jednotný systém řízení výroby v závodech Plzni, Mladé Boleslavi, Adamově a Dubnici. Provádí výraznou modernizaci podniku. V roce 1925 se stal závodním ředitelem v Plzni. Současně organizoval a racionalizoval výrobu v České zbrojovce ve Strakonicích, u firmy Sellier a Bellot a v brněnské Zbrojovce. V roce 1929 přešel na ředitelství do Prahy, odkud řídil racionalizaci výroby v celém koncernu. Stal se postupně členem osmi správních rad podniků, kde měla Škodovka akciovou majoritu u Anglobanky. Zájem o rozvoj styků se SSSR jej nikdy neopustil a v kritických letech kolem vypuknutí druhé světové války ještě zesílil. Často pobýval v Moskvě, jednal o dodávkách zbrojního materiálu Rudé armádě a nákupu sovětských licencí. Skoro konspirativní příchuť měla jeho schůzka se Stalinem.
Po okupaci Československa byla Škodovka spolu s brněnskou Zbrojovkou byly začleněny do říšskoněmeckého mamutího koncernu Reichswerke Hermann Göring. Hromádko se rozhodl nedělat věci horší než jsou a vůči okupantům se choval loajálně. Jeho snahou nepřestala být služba národu. Předává údaje o výrobě zbraní pro německou armádu a jejich přesunech do Paříže a Londýna. V době existence německo-sovětského paktu je častým hostem v Moskvě a přiváží tam sovětským vojenským kruhům zajímavé informace. Gestapo má silné podezření, že loajalita je spíše hraná u člověka, který se angažoval v československých legiích, ale zatím neudeří. Postaví Hromádku pod diskrétní dohled nevlastního bratra Hermanna Göringa, Alberta, který se stal ve Škodovce obchodním ředitelem pro Balkán, ale ten, protože nebyl nacistou, se choval velmi shovívavě, ba zachránil několik úředníků škodovské obchodní společnosti Omnipol před zatčením. Hromádko i nadále poskytuje peníze na finacování zahraničního odboje.
V roce 1942, při Heydrichově nástupu na místo zastupujícího říšského protektora v Praze, je zatčen a uvězněn. Byl přinucen rezignovat na všechny vedoucí funkce a po několika měsících je propuštěn do domácího vězení na svém statku u Benešova. Pro různé záminky je znovu zatčen a léta 1943 a 1944 ztráví na Pankráci.
Po osvobození v roce 1945 se stává národním správcem Škodových závodů a předsedou Svazu československého průmyslu. Úspěšně řídí rychlou obnovu válkou poničených závodů koncernu a obnovuje obchodní styky se SSSR. Na nátlak levicových členů národní správy ze Škodovky odchází. Jsou mu však svěřeny řídící funkce znárodněného průmyslu. Životní kariéra končí na ministerstvu těžkého strojírenství, odkud jako pouhý referent odchází v roce 1954 do důchodu. Přesto, že upadl v nemilost, volal jej často prezident Zápotocký k odborným konzultacím. I v důchodu stále spolupracuje s řadou podniků na technologických postupech. Umírá v Praze v roce 1959.